Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hektický svět

11. 4. 2008

Tak jsem si konečně uvědomila něco, co mě podvědomě neustále – obtěžovalo, ale ani za nic jsem nemohla přijít na to, o co se jedná. Ale teď už to vím.

 

 

Je jaro. Všechno kvete. Příroda se probouzí ze zimního spánku. Ze země už dávno vykoukly první sněženky a narcisky.

 

Zrovna jsem se vracela ze školy, svítilo sluníčko, nebe bylo azurově modré, jemný větřík si hrál s mými vlasy. Krásný den. Měla jsem dobrou náladu (kupodivu). Šla jsem podél našeho paneláku a před vchodem jsem si všimla zlatavé nádhery. Poupě narcisky. A pak – jako blesk z čistého nebe – se mi před očima objevily záblesky minulosti. Jak jsme si jako malí hrávali v jarních kalužích, jak jsme z bláta stavěli hrady, jak jsme se s mamkou učili poznávat jednotlivá kvítka, jak jsme byli svobodní a bezstarostní. Ale to skončilo. Už dávno to takhle není. Časy se mění a kdo tvrdí že ne, ať si za mnou přijde, já mu jednu vrazím, aby se probral.

 

Hledala jsem správný klíč, odemčela jsem si dveře a čekala jsem na výtah. Pohled mi opět zabloudil k hrdé narcisce. Uvědomila jsem si, v čem to vlastně žijeme. V hektickém světě bez volného času. Jistě, nějaký volný čas nám ještě zbývá, ale není ho tolik jako tenkrát. Teď se od nás všechno považuje hned a nebo ještě dřív.

 

Zamyslete se nad tím. Kdy jste si naposledy vyšli někam do přírody, jen proto, že jste sami chtěli? Kdy jste naposledy jen tak leželi na travnaté louce a pozorovali mraky běžící napříč oblohou? Kdy jste se naposledy sklonili k nějakému kvítku a pokochali se jeho krásou? Kdy jste se naposledy nadechli čerstvého vzduchu a uvědomili si že žijete? Kdy jste se naposledy jen tak bosi prošli rosou? A kdy … kdy jste si uvědomili, co všechno jste v tomhle moderním shonu ztratili?!?

 

Uvědomuje si to vůbec někdo z vás? Nebo jsem to zase jenom já, kdo musí jít opět proti proudu??

 

Zkuste se vrátit do dob svého dětství, do těch bezstarostných dní plných dobrodružných her a smíchu. Plných bláhových dětských představ o světě. Plných pohádek. Plných neskutečna. Všechno vám připadalo hrozitánsky veliké, občas strašidelné nebo fascinující. Kolikrát jste jako dítě přemýšleli, kde se berou hvězdičky na obloze nebo mraky, proč je v noci tma a ve dne světlo, proč je sníh bílý a voda průhledná. Proč vzduch není vidět, ale někdy studí jindy hřeje. Proč ptáci zpívají když nemají ústa jako my a proč letadla létají když jsou tak těžká. Proč je tráva zelená a kde se berou miminka. Proč si dospělí neumějí hrát na piráty nebo policisty, proč mají tak málo času. Jak vás mrzelo, když vám rodič řekl teď ne, nemám čas, jdi si hrát jinam a buď hlavně hodně potichu. A jakou jste měli naopak radost když řekl pojď za mnou, ty jsi ale velký kluk/holka.

 

A hlavně si uvědomte, jak se chováte teď. Kdy jste se naposledy pokusili zeptat někoho na naprostou hloupost. Třeba proč mají andělé křídla. Nebo proč neexistují draci. Že je to hloupé? Ano. Od desátého roku života už jaksi nemáte právo ptát se proč. Je to nepsané pravidlo ale všichni se jím řídí. A já se zeptám – proč? Proč to tak musí být? Jsem moc naivní když chci snít?

 

Jakmile dítě začne chodit do školy, začne ztrácet ty perličky dětství. Perličku po perličce, až z něj vyroste dospělák. Nezáleží na tom, kolik mu je let. Až ztratí všechny perličky, je ztracen. Někde v hloubi duše ale pořád dřímá jedna velká perla, která ale zůstává skrytá aby se jí nic nestalo.

 

Když začne chodit do školy, dostane se do nového kolektivu, má nové kamarády a méně času na společné chvíle s rodiči. Postupně se od sebe vzdalují. Rodiče si dál žijí svým životem dospěláků, jejich potomci se postupně také stávají dospělými.

 

A všichni ztrácí drahocenné chvíle prací a shonem.

 

Jsme tuhle v němčině četli jeden článek o jakýmsi chlapíkovi….a mě zaujala jeho motta. Dřív se řídil mottem schnell, schneller, am schnellsten – což znamená rychle, rychleji, nejrychleji – a nyní se prý řídí mottem nur kein Stess – jen žádný stres.

 

Stres. Zkolabování způsobené nezvládnutím situace. Stres – kdyby nebyl všechen ten shon, stresu by bylo mnohem míň. Bylo by víc času na naše sny. Měli bychom více času na to, abychom si všechno hezky srovnali v hlavě. Nedělali bychom ukvapené závěry. Chyby. Omyly. Svět by byl pestřejší a lepší. Nemyslíte?

 

Eh, tak teď jsem se do toho zamotala. Chich. Trochu jsem si zafilozofovala a jsem z toho zmatená. Chjo. Ale doufám, že jste aspoň částečně pochopili, co jsem vám vlastně chtěla sdělit.

 

Zastavte se a rozhlédněte se kolem sebe!!! Uvidíte svět…pronikněte do něj všemi smysly a teprve pak můžete s čistým svědomým říct, že doopravdy žijete.

 

Vaše Es

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář