Jdi na obsah Jdi na menu
 


Menší zamyšlení

18. 2. 2009

Jak začít…mám denně psát a jaksi nepíšu. Proč? Nemám náladu, nestíhám a i když jsem poslední dobou víceméně pořád u pc, nějak nemám chuť ani tendenci psát. Šíleně mě totiž bolí hlava. A to nekecám, když říkám, že šíleně. Zjistila jsem totiž, že se opět nacházím ve své malé a soukromné psychické krizi.


Poslední dobou – řekněme tak od doby, co jsme se přestěhovali, se cítím jaksi neúplná, prázdná a čím dál častěji nabývám dojmu, že prostě jen tak přežívám. Že můj život ztratil smysl. Jistě, pořád mám svůj sen a toho se nemíním nikdy vzdát, ale i tak.


Dávno se přestaly objevovat Útržky. Kdo neví co to je, ať zavítá do rubriky Esarina Borwei a něco málo si přečte. Ani nevíte, jak moc mi chybí tahle komunikace s druhým světem. To bylo totiž jedinou smysluplnou náplní mých dnů … předchozího života.


 

Myslíte si, že jsem nějak závratně často přemýšlela o módě? O nejnovějších hitech v rádiích? O hercích a dalších hvězdičkách? … Ne. Nepopírám, že mi na tohle občas nepřišla myšlenka, ale to, co jsem měla v hlavě nejčastěji, byly právě ony Útržky. A ty byly mým světlem v temném labyrintu života. Jediná hořící svíčka, která mi svítila na cestu. A ta teď zhasíná.

 

 

Musím přiznat – dobrovolně a bez mučení – že jsem se změnila. Možná o obrat o 180°. A to se mi vůbec, ale opravdu vůbec nelíbí. Doslova jsem zholčičkovatěla. I když, jak se nad tím teď důkladněji zamýšlím, to se stalo už dřív. Teď se vlastně chovám víc jako kluk. Je mi absolutně jedno, jak vypadám, co mám na sobě, jestli mi v tom vyniknou moje malý prsa nebo jestli to ještě víc zvýrazňuje můj zadek. To je mi naprosto ukradený.

 

 

 

Dál. Myslíte si, že se pořád ještě líčím? Ne. Jistě, sem a tam popadnu řasenku, ale to se v poslední době stává také stále méně a méně častěji.

 

 

 

Ještě pořád jsem si totiž nezvykla na to, že musím dojíždět. Dřív jsem vstávala v sedm a nadávala jsem, jak je to nehorázně brzy. Teď vstávám většinou ve čtvrt na šest a usínám kolem jedenáctý. Jenom ve čtvrtek si dopřávám dlouhý spánek – tj. do tři čtvrtě na sedm. Hm, o víkendech raději ani nemluvím. To sice chrním tak do sedmi, ale pak se stejně vzbudím. Sice pak klidně ještě do desíti vylehávám, ale pořádně už nezaberu.

 

 

 

Nejvíce ze všeho mi ale vadí fakt, že už nemám možnost sledovat anime. Dřív jsme měli kabelovku, tak to bylo fajn. Teď máme akorát normální telku, ale s menším nedostatkem. Ještě pořád není zapojená. Vážně úžasný. Možná proto mi tak nehorázně hrabe – že mám totální absťák XD. A taky mě nehorázně vytáčí, že jsem zvyklá psát v noci. Když už dětičky spí, a já si můžu v klidu a nerušeně hepět u pc. Ale i to se změnilo. Pravda – sice teď mám svůj vlastní pc, jestli se to tak dá nazvat, ale spát se musí jít už před desátou, páč nevlastní otec vstává do práce kolem čtvrtý bo tak nějak. Nikoho už ale nezajímá, že mu ještě hodinu či dýl vyhrává pc na plný pecky … si tam totiž zapne nějakej filmeček bo seriálek a vytuhne. On si v klidu hajinká a my ostatní můžeme zabrat až když se pc uráčí vypnout. Taky skvělý <jenom můžu upřímně doufat, že nezná moje stránky, i když mám malý/velký podezření, že je zná, a nedostanu za to doma spuca. … Mohla bych vyprávět, k jakým „nedorozuměním“ už u nás došlo>. Právě „nemožnost“ psát mě hrozně dostává. V hlavě se mi shromažďuje upa všechno, a kdo má pak ten tlak myšlenek vydržet? Kord já, když jsem zvyklá, si psaním ventilovat hlavu… Možná že se divíte, jakto, že přidávám další článeček, když tady vypisuju, proč nemůžu psát. Důvod a vysvětlení je jednoduché. Nevlastní otec vytuhl dřív, než mi stačil říct, ať už to ukončím =^_^=. I to má své výhody.


 

 

Zjistila jsem, že už vlastně na ničem extrémně neulítávám. Jistě, pořád mě nehorázně bere yaoi a dokonce shojo-ai…ale už bohužel ani nestíhám číst povídky svých oblíbených autorek. A nestíhám psát. A dívat se na videjka, který si pilně stahuju z youtube na „horší časy“.


 

 

Grr….děsně mě vytáčí tenhle word. Je starej jak já nevím co, ale musím mu furt doplňovat slovní zásobu. Nezná jediný nespisovný slovíčko. Grrr. Ani nádherný slovíčko anime. Já se z něj snad zblázním.


 

 

Jinak… možná otázka – pouze mnou položená – co škola. Taky děs a hrůza. Člověk by se mohl pořád jen učit a stejně by to bylo málo. Sedmýho května navíc budem dělat ty státnice z adminy, tgž bych měla hodně, ale opravdu hodně moc cvičit to psaní na klávesnici, ale jaksi moc nepíšu. Ale – ne že bych si nějak moc věřila, ale troufám si říct, že bych je možná už teď z fleku dala. Zas tak pomalu nepíšu. I když jednu A4 za nějakejch 10-15 minut teda nedávám. To je podle mě nereálný. Schválně si to někdy stopnu, ale napsat stránku ve wordu dvanáctkou timesem…. mi trvá kolem 20 minut a nějaký drobný k tomu. A to je špatný, i když zase ten počet čistejch úhozů – prase aby se v tom vyznalo.


 

 

S hlubokým smutkem v srdci se vám musím přiznat, že si stále častěji vzpomínám na Milgasia. Moji jedinou lásku, která existovala mimo hranice tohohle světa a reality. Kdo neví, opět ho odkazuji na svůj starší článeček – v této rubrice – Truchlím. Jsem z toho dost špatná i teď, jen když to píšu. Mám prostě slzy na krajíčku ať se mi to líbí nebo ne. Nedokážu si představit, že bych měla existovat i bez Tarea… slabé náhražky … občas nedostačující.


 

 

Uvědomila jsem si, že jsem doslova v neustálém stresu. Stihnu ten autobus? Jsem dostatečně naučená na písemku? Neseřve mě někdo? Dělám to správně? Žiju – správně? Zvládnu autoškolu? A státnice? A podívám se vůbec někdy do Japonska? …


 

 

Ačkoliv se to z mého pohledu zdá nereálné, stále ještě žiju, přijímám potravu a celkem dobře vnímám okolí. A i když se na první pohled zdá, že mi absolutně nic není, opak je pravdou. Někdy – ani nevím kdy, jsem se naučila nedávat najevo většinu svých vnitřních pohnoutek. Takže i když srším vtipem a dá se říct, že celá zářím štěstím, ve skutečnosti se utápím v těch nejhorších a nejhlubších depresích, jaké jsem kdy zažila. Vážně mám občas pocit, že nejsem zcela normální, zvláště co se týče oné obávané otázky sexuality. A čím dál častěji mám pocit, že se za mnou plíží doktoři v dlouhých bílých pláštích, se svěrací kazajkou a novou kartou s mým jménem. A že si mě odvedou. Protože nejsem normální. Protože ve tmě vidím věci, které tam nejsou. A protože se těch stínů bojím. Připadám si jako malá holka, která provedla něco špatného. Něco tak špatného a zakázaného, že z toho teď má noční můry. A trauma na celý život.


 

 

Hm… ani se nepokouším to po sobě číst, vím totiž, že to nedává žádný smysl. Je to prostě jenom další z mých slátaninek, který si nikdo nepřečte celý, páč to vzdají po prvních pár řádcích. Taky, kdo by chtěl číst něco, co zplodila šílená holka, která to v hlavě nemá zcela očividně v pořádku, že?


 

 

Myslím, že už toho pro dnešek nechám – myslím, tohohle článku. Zítra se ho pokusím hodit na net, ale tím si nejsem tak jistá, páč mám autoškolu. Ale – to se teprv uvidí.

 

 

 

 

 

Vaše Es

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář