Jdi na obsah Jdi na menu
 


Moje první zábava

25. 3. 2008

Všechno to začalo v pondělí před jarníma prázdninama, kdy se mě bývalé spolužačky přišly zeptat, jestli bych s nima nejela do Zvole kde se mělo cosi konat. Spíš – ony mi to přišly oznámit a po mě už jenom chtěly, abych to ‚oznámila‘ doma. Jenže – Zvole neprošla a abych pravdu řekla tak jsem za to dokonce i ráda, protože o Zvoli jsem toho moc dobrýho zatím neslyšela. Ale – stalo se něco co by mě ani v nejdivočejších představách nikdy nenapadlo. Mamka mi sama (!!!) navrhla, jestli bych nechtěla jít na zábavu, co se u nás měla konat 23.3. – u nás ve Žďáře v kulturáku. Zírala jsem na ni snad i s otevřenou pusou, ale nakonec to dopadlo tak, že jsem (celkem nadšeně) souhlasila. Domluvily jsme se s holkama že se tam sejdem a moje fantazie začala pracovat na plný obrátky. To víte – já ještě nikdy na žádný ‚zábavě‘ nebyla. Divný, co? Ale já prostě nepatřím mezi ten typ lidí, kteří jsou pro každou takovouhle akci. Hmm. Prostě na to nemám povahu (a nervy) a hlavně sebevědomí.

 

V neděli toho dvacátého třetího jsem celej den koukala na telku … a přemýšlela nad možnostmi. Jestli tam ‚někdo‘ bude nebo ne… Asi v šest jsem se začala chystat a během půl hoďky jsem byla ready. Jenže – malej problém. Ani za nic jsem nemohla najít peněženku! Totálně se mi sesypaly nervy…ale nakonec jsem ji našla. Hm, měla bych si ve svých věcech konečně udělat pořádek (kolikrát už já tohle říkala?).

 

Pak jsem vylítla z bytu a šla jsem za Hančou. Asi o půl osmý jsme společně vypadly z jejich bytu – s ‚úsměvy‘ na tvářích – směr kulturák. Před kulturákem jsme chvilku čekaly na Míšu a pak jsme zapluly dovnitř. Koupily jsme si lístky, dostaly krásný razítko na ruku (který jen tak mimochodem absolutně nejde smít), odložily jsme si svršky … a začaly jsme tak trochu váhat co teď. Nebo aspoň já. Jen tak z principu jsme zapadly na záchody, hezky se pokochat naším vzhledem v zrcadlech…a pak jsme si zabraly stůl blízko dveří. Kecla jsem na židli (kde jsem strávila jen tak mimochodem skoro celou dobu). Hm, židle = kamarádka. Během chvilky se u nás shromáždil zbytek společnosti. Síma, Míša a Žaneta (kterou jsem viděla poprvý v životě ale je to fajnec holka).

 

Skupina Fuga tak nějak ‚ladila‘ zvuk a asi tak ve čtvrt se to rozběhlo. Jo, taky se střídali se skupinou Exit. Začali hrát, my poslouchali, lidi se začali nalejvat alkoholem. Tak nějak jsme seděly, nevím po jak dlouhý době šly holky na parket pařit… Jenže – já s nima nešla. Je mi to hodně proti srsti – tancovat. Páč já to neumím. Nedokážu se uvolnit a tak tam stojím jak dubový prkno. Grr. Sem tam se holky zase vrátily, občas se u nás zastavili i kluci (kámoši, spolužáci…) a byla celkem sranda. Zvlášť když Síma začala ze zbytků vstupenek skládat žabičky a kluci se pak snažili ‚skočit‘ s nima jedný holce do výstřihu. Pár žabek taky zaletělo do kelímku s pivem… no vážně, u tohohle jsme se dost nasmáli.

 

Bohužel – alkohol je alkohol – a dělá divy. Hned za mnou seděl nějakej týpek – typuji mu tak okolo čtyřiceti let. Už byl značně – ehm… no, asi toho vypil víc než je zdrávo. Prostě se ke mně naklonil – naše obličeje dělila mezera tak 4,5cm a začal do mě hučet něco v tom smyslu, že by si se mnou chtěl jít zatancovat. Teď hned. … Snažila jsem se ho co nejvíc ignorovat a po několika rázných NE dal konečně pokoj. Uff. A to jsem seděla u našeho stolu sama, páč všichni pařili na parketu takže jsem byla celkem mimo z toho, co ho napadne udělat za to odmítnutí. Naštěstí si mě až do konce už víc nevšímal. Uff.

 

A aby toho nebylo málo, o nějakou dobu později se objevil další ‚balič‘. Jenže tenhle na tom byl ještě hůř. Nejenže mluvil slovensky (?! kde se u nás vzal Slovák?!) ale taky dost huhlal … a hrála hlasitá hudba….takže jsem mu rozuměla sotva pár slov. Ale jak to bylo od začátku…. Nejdřív si k nám (ke mně a k Žanetě – zrovna nebyla na parketu) sedl s těma svejma kelímkama všeho možnýho s tím, že u nás bude jen chvilku sedět. Zatím nám to nevadilo. Pořád se nasmíval a vypadal v poho. Říkaly jsme si – až přijdou holky, tak určo odejde. Chvíli něco huhlal a mě pak došlo, že se mě ptá, jak se jmenuji. Tak jsem mu to řekla. On se jmenuje asi Miloš nebo tak, nebylo to zrovna srozumitelný představení. Tak po pěti minutách se zvedl a zmizel. Bez kelímků. Se Žanetou jsme po sobě vrhaly divný pohledy typu co je to za magora že si tady nechá chlast.

 

Holky se vrátily z parketu a pak se vrátil i ten týpek. Grr. Se dvěma kelímkama piva. Nabídl mi a jako že si se mnou chce připít. Se sekl, hošánek. Já nepiju. Vůbec. Takže jsem to tam nechala jen tak stát (ten kelímek) a nechala ho, ať se napije sám. Doufala jsem, že si ho někdo brzo odvede, ale ono pořád nic. Zvedl se a moje srdce zajásalo, že už konečně vypadne. Ale ouha. Ten * se zvedl jen proto, že si šel sednout vedle MĚ !!! Myslela jsem, že umřu. Jak já nesnáším lidi, ze kterých táhne chlast. A kdybyste viděli ten jeho příšernej xicht … kleplo by vás tak jako mě. Ehrm, takže … ON seděl vedle MĚ a pořád do mě něco hučel. Vůbec jsem mu nerozuměla….jo, podařilo se mi rozluštit jednu otázku – ptal se mě, kolik mi je (teda pokud kolko ti je znamená že se mě ptá na můj věk). Tak jsem mu řekla sedmnáct, nebudu mu kecat. Třeba dá pokoj. Nedal. Furt do mě něco hučel, k holkám jsem vysílala zoufalý pohledy. Pak se tam – jako z čistýho nebe – objevil nějakej jeho kamarád či co. Kdyby do mě hučel on, tak to by mi nevadilo ;-). Řekl mu něco v tom smyslu tak se snažíš, jo?

 

… A pak … mě vysvobodila Hanča tím, že se mě zeptala, jestli s ní nechci jít na záchod. JO!!! Jasně že jo. Rychlostí blesku jsem se zvedla a byla jsem fuč. Ani mrknout nestihl, páč se bavil (pokoušel se) s tím svým kamarádem. Uff. Pryč od toho * * * … Vlastně jsme se šly zase jen podívat do zrcadla – jaký následky na nás celkově zanechal ten * * *…

 

Hmm, a pak Hanča začala s tím, že mě chce za každou cenu pozvat na panáka. Jak ona dokáže být otravná…. Nakonec jsem souhlasila (v obavě o svůj život). Pozvala mě na panáka zelený s tím, že když mi to vážně nepůjde přes nos, tak že to vypije ona. Nějakým zázrakem jsem jí to hned nechrstla do obličeje, ale vypila jsem tak půlku toho malýho nic. Jo, asi se divíte, jak je možný, že sedmnáctiletá holka má takovou hrůzu z alkoholu, ale … můj táta byl alkoholik a moje máma to s ním neměla zrovna jednoduchý … takže mám z chlastu přirozeně hrůzu. Jenže lidi to nechápou!!! A mě to začíná dost vadit (nevím jak jinak to napsat slušně…). Takže to dopadlo tak, že já do sebe s hrůzou v očích nalila půlku a Hanča tu druhou + ještě toho svýho panáka. Nechápu jak to může pít. Já osobně měla pocit, že jsem si lokla snad nějaký kyseliny, ble-e. Už nikdy víc.

 

Vrátily jsme se ke stolu a …. HURÁ … ten * * * tam už nebyl. Zmizely i kelímky. Tázavě jsme koukaly na zbytek lidí u stolu a Žaneta nám to hezky začala vyprávět. Že prý jak jsem se vzdálila, tak taky odešel. Uff. A že ty kelímky odnesli na jiný stoly, aby ho snad nenapadlo se vrátit. Holky moje zlatý – zachránily mi zbytek noci. Díky jim. Moc jim děkuju.

 

Takže zábava mohla v klidu pokračovat. Holky pařily na parketu, sem tam někomu vypily půlku piva…jo, bavily se. A já – nikdy nezklamu – jsem tam seděla a seděla a seděla – sama. Musela jsem vypadat jak ‚ledová královna‘ nebo ‚naprostej blbec‘. Spíš ale ta druhá možnost. A navíc – já když se nesměju a mám ten svůj výraz (tolik typickej pro mě) – lidi zdrhají co jim nohy stačí páč prý vypadám, že budu co nevidět vraždit. Chich. Jenže já se neumím tvářit podle toho, co se odehrává v mým nitru. Já se třeba bezvadně bavím, ale navenek to vypadá, že bych nejradši zabila všechny kolem, jen aby to už skončilo. Hmm. Asi bych se měla naučit umění masek. Na každou příležitost jednu. Hmm.

 

A pak … se stalo něco, s čím jsem vážně nepočítala. Někdy před druhou hodinou ranní se u mě objevil nějakej týpek. Celkem milej, fakt. A jestli bych si s ním nešla zatancovat. Tak jsem se mu pokoušela vnutit tu svoji (pravdivou) verzi toho, že neumím tancovat. A on že mě prý povede. Doteď nechápu co se ve mně skříplo, ale já mu kývla. A to ani není můj typ (ale tak hezky se usmíval…). Tak jsem se zvedla, představili jsme se, hezky si potřásli rukou a on mi dal pusu na tvář. Tak to jsem vážně nečekala. Hmm. Začínalo to být zajímavý. Zapluli jsme tedy na parket – a co teď? Nějak jsme se chytli a já mu řekla, že mě to bude muset nějak vysvětlit, páč vážně nevím, co mám vlastně dělat. A to je hezky prosím pravda. Takže mi velmi názorně předvedl, jak se můžeme držet. Zrovna totiž hráli ploužáky … no, prostě pomalejší písničky. Fakt nevím – doteď nechápu co se to se mnou stalo, ale začala jsem si jeho blízkost ‚vychutnávat‘. Asi mi už vážně hrabe. A nebo se projevilo, že jsem ‚normální‘. Řekl mi, ať zavřu oči a vnímám jen hudbu – a jeho. Takže si se mnou mohl dělat téměř co chtěl. Nevadilo mi to. Takže jsme tam tak nějak ‚ploužili‘ a pak byla pauzička.

 

Šli jsme si sednout. To byl trapas. Nikdy nevím, o čem se mám s ‚opačným‘ pohlavím bavit. No, dal mi svoje číslo a že se prý ozve. Pak začali zase hrát, tak jsme se opět odebrali na parket. Ale teď už hráli normální písničky – ty rychlejší. Kámen úrazu. Vážně se nedokážu uvolnit. Já to prostě neumím. Ale teď to bylo ještě horší, páč jsem nevěděla – totálně jsem nevěděla co dělat – jak se ‚hejbat‘ před někým, na kom jsem byla před pěti minutama velice těsně přitisknutá. Ugh. Takže – opět mě vedl. Chvíli stál za mnou a rukama mě ‚navigoval‘, pak stál pro změnu zase přede mnou a opět mě vedl. Jo, celkem mě to začalo bavit. Pak hodili ještě jednoho ploužáka – prostě to musím napsat, protože bych to v sobě asi nedokázala dusit – mě se to vážně líbilo. Nikdy jsem nevěřila tomu, že budu mít ráda zrovna ploužáky, ale nikdy není pozdě změnit názor, ne? Když dozněly poslední tóny, bylo mi strašně líto, že je konec. Upřímně.

 

Odcházeli jsme z parketu doslova jako dva cizí lidé, rozloučili jsme se a holky hned, kdo to byl atd…Nic jsem jim neřekla. Chci si to nechat až na úterý – do školy – aby bylo o čem kecat ;-).

 

S Hančou jsme si šli do šatny pro věci a dom jsme šly ještě s bývalým spolužákem. Hmm. To byla taky docela sranda. Hanča toho v sobě měla trochu víc a bylo to vidět. I když ona mi zarputile tvrdí, že ne. Že se chová normálně. Mě to nenakecá. Přece jen ji aspoň trochu znám a jsem schopná poznat rozdíl.

 

Domů jsem se dovalila tak ve tři ráno a spát jsem šla až kolem půl čtvrtý. Nic jsem nejedla…i když jsem měla šílenej hlad. Nějak jsem na jídlo neměla náladu.

 

Tak … tohle byla moje první zábava. Trochu pozdě, ale přece. Nevím, co si o tom mám myslet, páč jsem docela dost zmatená. Jenom jsem se s vámi opět chtěla podělit o svoje zážitky, snad jste při čtení nepřišli k psychické újmě. Kdyby ano, moc se omlouvám. ;-x

 

Vaše Es

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář