Jdi na obsah Jdi na menu
 


Psáno o jediné duši, která získala moje srdce

6. 2. 2009

Psáno o jediné duši, která získala moje srdce

Nikdo, absolutně nikdo nikdy nedokáže pochopit, jak to ve mně všechno vře. Nikdo, absolutně nikdo neví, co se mi honí hlavou. Nikdo necítí stejnou bolest, stejnou úzkost kolem srdce, která mě svírá. Mám ho fakticky strašně moc ráda, ale stejně se bojím se k němu byť jen přiblížit. V jeho přítomnosti si připadám strašně nesmělá – ale to jsu pořád. Nedokážu ze sebe vymáčknout jediný slovo, natož pak větu! Mám pocit, že kdybych si ho někde odchytla a řekla mu „Mám tě opravdu hrozně moc ráda, asi jsem se zamilovala“, tak že mě odmítne. Nevím co chci. Co doopravdy chci. Chci být s ním, ale přitom mám strach. Hroznej strach. Strach z toho, že mnou začne opovrhovat. Že mu dojde, že sem nepatřím. To je právě ten důvod, proč si s ním nedokážu nic začít. Protože sem – do tohohle světa nepatřím. To je hlavní příčinou, proč se mi zdá tak, eh, trapný, vyjádřit svoje emoce. Žiju ve vlastním světě, kterej by nikdo jinej nepochopil. Nejsem zvyklá vyjadřovat tyhle emoce! Nejsem toho schopná. Moje hlava to prostě nebere. Je to proti všemu, co mám zažitý. Za ty celý staletí. Tisíciletí. Celou věčnost…

Bylo by to tak nádherný, držet ho ve svým objetí. Cítit jeho dech na svým obličeji. Vychutnávat si celým tělem jeho blízkost. Vnímat teplo jeho těla a nechat myšlenky, ať se rozkutálí jako korálky z roztrženýho náhrdelníku. Objímat ho a vědět, že nejsu sama. Chtěla bych cítit ty pověstný motýlky štěstí. Chci zapomenout na tu realitu, která mě tady pevně drží. Realitu, do které nepatřím.

Nikdo neví, jak moc mi chybí ten dotek. Nikdo neví, jak moc bych si přála vrátit a zastavit čas. Tenkrát v tanečních. Dvě tančící duše. Něco tak obyčejného a přitom tak úžasného a jedinečného. Nezapomenutelného. A bohužel – nenavratitelnýho. Mám pocit, že mě zevnitř někdo trhá na kusy. Místo motýlů štěstí se mi v břiše svíjí těžký had zoufalství. A navíc mi v hlavě sídlí jedna jediná myšlenka. Jedna jediná myšlenka představující jeho tvář. Jedna jediná myšlenka, která se stala mým třetím světem.

Snažím se žít normálně, tak jako dřív…ale bohužel zjišťuji, že to nejde. Ať už dělám cokoli, ať jsem kdekoli, pořád ho mám v hlavě. A nic proti tomu nepomáhá. Nedokážu zapomenout. A vlastně ani nechcu zapomenout. Kdybych napsala, že chci – nebo hůř – musím zapomenout, lhala bych sama sobě. A to já nedělám. Aspoň ne vědomě.

Bohužel, ta moje vnitřní zmatenost se nějakým záhadným způsobem projevuje i na mým chování. Když ho potkám, místo úsměvu se mi na obličeji objeví kamenná maska nepřístupnosti. A tím pádem mu možná a ni nedochází, co pro mě znamená. Nevím. Možná, že je to tak lepší. Fakt nevím. Jsem hrozně zmatená.

Hodně dlouhou dobu jsem ho neviděla a už mi tak moc neleží v hlavě. Snad je to i lepší. V mým životě se objevil ještě někdo – někdo další – tak jsem zmatená snad ještě víc než předtím. V srdci se mi rozhořely dva plameny, co nejdou ničím a nijak uhasit. …Nechcu žít v tý svý zmatenosti – občas je to hodně vyčerpávající. … Jak už jsem psala dřív – prostě sem nepatřím. Nedokážu to zvládnout. Ano. Já – já říkám, že něco nedokážu. Už je to se mnou asi hodně vážný, když říkám takovýhle věci.

 

Jejejej, tak jsem hledala NĚCO a našla jsem TOHLE. Cár kostičkovanýho papíru, ze tří čtvrtin popsanýho pentilkou sedmičkou a … když jsem si to přečetla, uvědomila jsem si, že jsem opět v háji. Doufala jsem, že jsem zapomněla, ale asi je to naopak. Chjo-o-O.

No, nicméně … tohle jsem napsala někdy v prosinci 07´ nebo na začátku ledna 08´. Četla jsem to aspoň třikrát, protože se mi nechtělo věřit tomu, že jsem to vážně napsala já. Ale je to pravda. Objevila jsem tam totiž náznaky o existenci Esariny Borwei a tudíž je to moje dílko XDDD a já nic ze svý tvorby nezapírám.

 

Vaše Es

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář