Jdi na obsah Jdi na menu
 


Spisovatelská krize 2

25. 1. 2008

Spisovatelská krize 2

Tak jsem nedávno psala, co mi brání v tom mým psaní a neuvědomila jsem si, že jsem na něco zapomněla. Takže se k tomu opět vracím. Jen tak pro úplnost.

Abyste věděli, tak já píšu dva druhy příběhů. Ten první druh, to je to, co si vymyslím „dopředu“ ve svý hlavince a pak se to snažím hodit na papír. Bohužel - většinou marně. Druhý druh – o něco častější – to jsou příběhy, který začnu psát, aniž bych měla jasnou představu o tom, o čemže to vlastně bude. Je to taková improvizace. A právě z toho plyne další zádrhel. Název. Nevím, jak jste na tom vy, mírumilovní čtenáři, ale uvědomila jsem si, že mi dělá nesmírné potíže vymyslet stručný název. Pro cokoliv. Jen tak na ukázku: doma mám v počítači rozepsaných hned několik příběhů a jeden se jmenuje: ‚Ještě to nemá název, ale bude to úchylný‘ – opravdu výstižné, že? Na vymýšlení nadpisů jsem asi totálně tupá (stejně jako na všechno ostatníJ).

Další zádrhel je v tom, že já jsem k sobě hodně kritická, takže se mi nic, mnou vytvořené, nezdá dost akorát, dost dobrý a přijatelný. Tahle sebekritika se u mě vyskytuje od té doby, co jsem se poprvé snažila nakreslit něco, cokoliv ve stylu anime a spol. Takže se mi klidně stává, že deset minut zírám na monitor a v hlavě mi šrotuje jak ve staré továrně … snažím se dát dokupy větu, která by vyhovovala mým požadavkům a požadavkům děje. Další ze zádrhelů je ten, že mě psaní jenom jednoho příběhu po čase přestane bavit. Většinou se k tomu vrátím, tak po roce (nedávno jsem totiž našla sešit s jedním příběhem, který jsem psala ještě na základce – je to hrůza), ale už se do toho nedokážu ‚vžít‘.

Při psaní mi taky hodně, opravdu hodně vadí, když mi za zády někdo stojí a čte si, co jsem právě napsala nebo mě povzbuzuje, abych rychle, rychle psala dál, že už se nemůže dočkat, až si to celý přečte. Tohle mi obzvlášť vadí u členů naší rodiny (to, že mi stojí za zády. Jinak mají všichni připomínky – když už se mrknou na ten monitor – že ta a ta věta nedává smysl atd. Dost mě to rozčiluje). Lidi, který neznám mi nevadí, protože mi nemůžou stát za zády a navíc jim nevidím do obličeje, když čtou moje výtvory.

Taky se občas stane, že se mi v hlavě zahnízdí báječnej nápad, o kterým by se dalo hodně psát, jenže je to v nevhodné situaci – např. ve škole, na WC nebo na nějaké přednášce (na kterou se dostaneme jednou za uherskej rok) – takže to jaksi nemůžu zaznamenat pro další generace a než nastane ta správná chvíle, chvíle, kdy už jsem schopna to hodit na papír, popř. do počítače, tak už mě to tolik nebere.

No a poslední zádrhel – pro vás asi nejhorší – jsem velice nedůvěřivá. Když už se mi totiž podaří něco vykoumat, tak se o to nerada dělím s ostatníma (jo, já vím, jsem sobecká)…z toho tudíž plyne že mám tak nějak ‚trauma‘ z toho, dávat to na net. Tam si to může každej maňas stáhnout a použít – k čemukoliv - bez uvedení mojí maličkosti jakožto autorky.

Takže – jen tak na závěr …. ne abyste si mysleli, že se akorát tak chvástám, že mám hafec nápadů a přitom se tady nic neobjevuje, ale dokud v sobě nepřekousnu tu svoji nedůvěřivost, tak se pravděpodobně ničeho většího nedočkáte. Leda tak těch mých srdečních výlevů… kterých se tady objeví asi hodně….Chce to čas:-)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář