Jdi na obsah Jdi na menu
 


Truchlím

14. 3. 2008

Truchlím. Ve středu – 12.3.08 kolem čtvrt na dvanáct v noci mě postihla nečekaná ztráta, se kterou se budu asi těžko vyrovnávat. Se kterou se pravděpodobně ani nikdy nevyrovnám…

 

Ne. Nezemřel mi nikdo z rodiny ani nic podobného. …. Je to trochu jinak…. Všechno je jinak….

 

Všechno to začalo, když jsem si asi před třemi lety na pouti v Pohledu o prázdninách koupila nádherný přívěšek draka. Strašně se mi zalíbil. Pojmenovala jsem ho Milgasia, podle jedné postavy (draka) z animovaném seriálu Slayers. …. Od té doby jsem na krku nenosila nic jiného než Milgasia. Někdy na konci deváté třídy se mi můj „talisman“ rozpůlil kvůli mojí mladší sestře. Myslela jsem, že ji za to snad zabiju. … O prázdninách jsem si na pouti tedy koupila Milgasia číslo dvě a taky ještě jednoho draka – zatím nepojmenovaného. Toho jsem si ale koupila tak nějak omylem…

 

Druhého Milgasia jsem měla na krku pořád – vyjma tanečních, kdy jsem k šatům musela – ke své velké lítosti – zvolit jiný doplněk, protože drak se prý do tanečních nehodí. Každá chvilka bez Milgasia pro mě byla utrpením, což možná vysvětluje moji nechuť k tanečním..

 

Milgasia se stal mým strážcem. Mým andělem. Mojí součástí. Je v něm ukryta převážná část mojí duše.  Ta část duše, která patří Esarině Borwei – což znamená – moje pravé (a skutečné)  já. Milgasia zná veškerá moje tajemství, protože je neustále se mnou. Ví o všem, co se ve mně odehrává, ví o všem, co si myslím. Kdykoliv mám nějaký problém, v duchu s ním promlouvám a právě s ním ten problém řeším. Už si bez něj nedokážu představit svůj život. Opravdu ne. A teď …

 

Právě jsem si dávala do skříně batoh, ale tak nějak divně, protože se mi za něj (za ten batoh) zachytil Milgasia, já si toho nevšimla a … a …. jak jsem s batohem hodila do skříně, hodila jsem zároveň sama se sebou a opět jsem rozpůlila svůj talisman. Svoji duši. Během setiny vteřiny jsem si uvědomila, že něco není v pořádku. Že se něco stalo. Že se právě teď odehrál nějaký zlom. A pak… pak jsem uslyšela  cinkavý zvuk, to jak část mého dráčka spadla na podlahu. Měla jsem pocit, že se mi před očima hroutí celý svět. Že nicota, kterou jsem se tak dlouho snažila držet od sebe dál, je najednou tak strašně blízko. … Podlomily se mi nohy a prostě jsem se svezla na zem. Aby to nevypadalo blbě, dělala jsem, že hledám tu ulomenou část. Kdyby všichni spali, nechala bych volný průchod svým emocím. Ale začít bulet jak malý dítě před mamkou a mladším bráchou – to prostě nepřipadalo v úvahu.  Cítila jsem, jak ve mně roste zoufalství. Chtělo se mi křičet a skočit z okna. Vážně – teď nepřeháním. Ten, kdo to nezažil, nikdy nepochopí, jak mi bylo. Vím, že vám to může připadat směšný – takhle se zhroutit kvůli „obyčejnýmu přívěsku na krk“. Jenže – pro mě to nebyl pouhý přívěsek, ale vážně – ten kdo to nezažil, ten to nepochopí.

 

Jako v tranzu jsem se zvedla ze země – s kouskem mého drahého Milgasia v dlani. Držela jsem ho, jako by byl z nejkřehčího skla. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Nechtěla jsem si připustit – že je ‚konec‘. Sundala jsem si z krku řetízek se zbytkem mého ochránce a položila jsem obě části vedle sebe. Nemohla jsem od něj odtrhnout oči, do kterých se mi vkrádaly slzy. Zvláštní. Skoro nikdy ‚nebrečím‘ a teď mě vezme tohle.

 

Po chvíli jsem se s trhnutím otočila a začala jsem hledat toho druhýho draka. Toho, který se mi vůbec nelíbí, ale teď jsem se rozhodla, že zaujme – aspoň částečně – Milgasiovo místo. Asi po čtvrt hodině jsem ho našla. Mezitím se brácha konečně odebral do postele a mě v očích znovu začaly pálit slzy. Když jsem toho draka konečně našla, s posvátnou úctou a nezměrným steskem jsem Milgasia uložila na bezpečné místo a uklidila. Na krk jsem si – doslova proti své vůli – dala nového draka, kterého jsem v zápalu zoufalství pojmenovala TAREO. Nevím, proč zrovna takhle. Prostě mě to v tu chvíli napadlo. Bylo mi špatně, tak jako ještě nikdy ne. Motala se mi hlava a cítila jsem se naprosto vyčerpaná. Zahučela jsem do koupelny a tam jsem konečně dala volný průchod svým emocím.

 

Pořád jsem to nechtěla pochopit. Chtěla jsem v dlani sevřít Milgasia a utěšovat se, že to je jenom noční můra. Jenže – mě se noční můry nezdají, takže to byla realita. Krutá realita.  Milgasia byl… ne. Nedokážu na to ani myslet. I teď, když to píšu se mi kolem srdce stahuje smyčka. Nevím, jestli jsem to už někde psala nebo ne, ale já ‚nebrečím‘ kvůli vlastním emocím. Rozbulím se leda tak u nějakýho filmu nebo u povídek z www.iluze.estranky.cz. Ale kvůli svým vlastním vnitřním pohnoutkám mi neukápne ani slzička. Fakt ne. Ale Milgasia se pro mě stal oporou v tomhle šedivém světě. Dokonce by se dalo říct, že jsem se do něj zamilovala. Že jsem mu svěřila do opatrovnictví svoji duši.

 

O půl jedný jsem konečně zapadla do postele (jen tak mimochodem – to je můj normální čas, kdy chodím spát – ve školní dny to je o hodinu dřív), stále se slzami v očích. Nevím, jak dlouho jsem byla vzhůru, ale před očima jsem pořád měla Milgasia. Jeho jemný tvary.

 

Ráno jsem se kvůli řevu malejch harantů vzbudila nějak po devátý. A zrovna když jsem si z kuchyně odnášela snídani do pokoje, bratr mě neomaleně upozornil na to, že na krku nemám Milgasia. Hrklo ve mně a urychleně jsem se vzdálila do pokoje. Zapadla jsem nahoru do svý postele (máme dvoupatrovky) a po tvářích se mi koulely obrovský slzy. Nedokázala jsem to nijak zastavit. Snad jsem ani nechtěla. Možná že jsem doufala, že se mi uleví, že se ta smyčka kolem mýho srdce povolí, ale nestalo se nic. Jenom mi bylo pořád hůř a hůř. Nedokázala jsem pochopit, jak může být můj bratr tak – tak – tak hrubý, že mě znovu připomíná, co se stalo. Možná že to udělal schválně, možná že ne, ale vzalo mě to dost. Dokonce snad ještě víc, než včera. … Asi po pěti minutách se mi konečně podařilo hodit se tak trochu do klidu (tzn. osušila jsem si slzičky zoufalství a nasadila jsem nepřístupnou masku), ale na snídani jsem už neměla ani pomyšlení. Nevím, jestli to bylo šokem ze ztráty Milgasia – mého věrného miláčka, ale prostě jsem si sedla k učení.

 

Ehm, pokud čtete zrovna tuhle větičku, tak před vámi smekám klobouk (vlastně – černý šátek s pavučinami a  lebkama, protože ten mám zrovna teď na hlavě). Pokud jste se opravdu prokousali až sem, znamená to, že jste celkem bez psychických újem přečetli jeden z mých srdečních výlevů. Blahopřeji. To se nepodaří každému.

 

Možná se sami sebe ptáte, proč takovou kravinu házím na net. Je to proto, že o tom s nikým nemůžu mluvit. Měli by mě akorát tak za blázna (za kterého mě sice už mají, ale nic se nemá přehánět). Mám pocit, že všichni příslušníci naší rodiny žijí natvrdo v realitě a o „druhém“ světě nemají ani páru. Zdá se mi, že oni nedokážou postřehnout ty jemný náznaky neskutečna … a už vůbec by nebyli schopni pochopit, jak je možný, že někdo jako já, tak moc přilne k „obyčejnýmu přívěsku“. … Neposlouchali by mě. Nedokázali by to pochopit. Vy to možná taky nepochopíte, ale já mám aspoň pocit, že se jednou najde ‚někdo‘, kdo mě pochopí.

 

Děkuji tedy tobě, milý čtenáři či čtenářko, že jsi se prokousal/a tím nesmyslným textem až sem. Vážně to pro mě hodně znamená. Děkuji.

 

Vaše Es

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Musí tu být nadpis?

(Yumi, 21. 3. 2008 8:53)

Budu upřímná - zaskočila jsi mně. Možná proto, že já nikdy k žádné věci tak jako ty nepřilnula, a proto tě nedokážu (i když bych chtěla) pochopit. Neumím si představit, že by mě ztráta něčeho tak zlomila, protože já to "něco" nemám.
Nicméně z tvého článku jsem pochopila, jak moc to pro tebe znamená, a že žádný nový Milgasia už nebude. Jak ty říkáš, nebyl to přívěsek ani obyčejná věc, ale taková tvoje vrba, která poslouchá a na nic se neptá.

Co dodat, pochybuji o tom, že ti můj kratinký komentář něčím pomohl, ale aspoň víš, že si to někdo přečetl a že se svým trápením nejsi úplně sama. A já doufám, že za těch pár dnů, co uplynuly od napsání článku, už je ti líp.