Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zamyšlení nad hudbou

18. 2. 2008

Tak jsem tak trochu přemýšlela o tom, co pro nás – lidi, znamená hudba.

Pro někoho je to jen něco, co sice patří do lidského světa, ale v pohodě se bez toho obejdou. No a pak jsou tady lidé, kteří si bez hudby nedokáží svůj život ani představit (např. moje maličkost).

 

No a jak jsem tak přemýšlela a přemýšlela, uvědomila jsem si, že hudbě věnuje pozornost pouze ta „mladší část“ lidské populace. Tahle myšlenka mě napadla jednou, když jsem šla domů z knihovny. To jsem totiž potkávala spoustu lidi – mladé občany se sluchátky  v uších – a starší osoby, samozřejmě že bez sluchátek. A tak jsem se pustila do svého malého, soukromého bádání, proč tomu tak je.

 

První, co mě napadlo jako odůvodnění toho, proč se lidé starší třiceti let nevěnují poslouchání hudby, bylo to, že na to prostě nemají čas. Mají prý hafec jiných starostí a povinností (a já si to bohužel – jako jeden z mnoha budoucích dospěláků začínám taky uvědomovat, vzlyk), takže jim na nějakou „zbytečnou“ hudbu nezbývá čas.

 

Druhý důvod, který mě napadl byl ten, že se prostě s hudbou v mládí nesetkali. Což je samozřejmě naprostá blbost, páč hudba je stará jako lidstvo samo. Spíš jsem to brala jako to, že v „jejich“ mládí nebyla tak rozsáhlá média apod., takže se o novinkách dozvídali většinou až po rozpadu oné skupiny. No, nevadí. Ale musíte uznat, že na tom něco bude, ne? Schválně se zkuste zeptat starších členů vaší rodiny na to, co poslouchali jako mladí. Buď budou dlouho vzpomínat nebo vás odpálkují jdi si dělat ptáky z někoho jinýho, jo?!

 

Třetí – ne zcela normální myšlenka – mě napadla téměř doma, u hlavního vchodu našeho malého, milého, osmipatrového paneláčku. A sice, že starší generace postrádá schopnost vžít se do hudby. To je ještě větší kravina, než začátek myšlenky č.2, ale prostě mě to taky napadlo, tak to sem taky píšu (abych vás o něco neochudila ;-x). Nějak už jsem tuhle myšlenku nestihla víc rozvětvit, protože jsem se (po vysilujícím strkání klíče do zámku) konečně dostala domů a tím pádem jsem se dostala do obležení mladších sourozenců.

 

Eh…to bylo moje zamyšlení nad hudbou…který jsem vám chtěla popsat – abyste si udělali zase o něco přesnější obrázek toho, jak moc už jsem šílená, že mě napadají takový věci. XD

 

Když už jsem se tak rozepsala, rozhodla jsem se, že se vám pokusím popsat i můj vztah k hudbě. Jako, co poslouchám, proč, od kdy…atd. atd…..

 

Takže… hudba v mém životě existuje od nepaměti, ale tak nějak „závislou“ jsem se na ní stala asi tak až v jedenácti, ve dvanácti (teď už přesně nevím, přece jen je to už trochu dýl, eh). Bylo to v době, kdy si mamka koupila k Vánocům CD-přehrávač. Do té doby jsme doma měli jen starohorní kazeťák, který se nám podařilo – s bratrovou spoluprácí – úspěšně zlikvidovat (no co, byli jsme malí ;-x a pak už nefungoval…..dlouho jsme ho „oplakávali“, ale pak se objevila nová ‚obět‘). Takže jsem ho jaksi – velice nenápadně „zabavila“ a začala jsem ladit rádio. Nějakou dobu mi to poměrně stačilo, ale pak – když jsem se dozvěděla i o hudebním oddělení knihovny – jsem se rozhodla, že rádio je ‚málo‘. Tak jsem začala celkem pravidelně navštěvovat hudební a půjčovala jsem si – namátkou – různá CD. Pak mi bylo najednou třináct a v mém životě se objevilo anime, tudíž jsem se na internetu později začala pídit i po japonských skupinách atd…eh, málem bych zapomněla, že jsem se někdy v té době stala velice častým divákem německé stanice Viva a Viva+. Pak se nám něco stalo s anténou (nebo satelitem, co já vím, jestli v tom je rozdíl), ale prostě jsme o Vivu přišli. Tak jsem se přeorientovala na Óčko, ale dodnes zastávám názor, že Viva je lepší. Na Vivě jsem totiž objevila taky spoustu bombastických skupin a zpěváků….o tom ale až za chvíli. Pokud bych to měla shrnout tak nějak až do dnešního dne – už si bez hudby – bez těch rajských tónů – nedokážu představit svůj život. Hudba se totiž stala nedílnou součástí mého dne. Ihned po návratu ze školy si totiž musím cokoliv (opravdu cokoliv) pustit „do hlavy“, páč jinak by mě asi kleplo. To víte, mladší sourozenci dokážou dělat někdy až nepříjemný randál…takže hudba mi slouží jako účinná kulisa a zároveň jako prostředek k uklidnění. Bez hudby se už vlastně nedokážu ani nic naučit. Vlastně – dokážu, ale s hudbou se toho naučím mnohem víc a to je hlavní.

 

Tak – právě jste dočetli můj pokus o vylíčení své minulosti, týkající se hudby. Snad jsem na nic nezapomněla. Teď vám chci napsat, CO poslouchám a CO se mi líbí.

 

Všeobecně řečeno – dokážu poslouchat cokoliv. Sice občas s hrůzou v očích, ale přežiju všechno. Dokonce i ‚dechovku‘. No, nedivte se. Dechovku jsem začala ‚snášet‘ až při tanečních. Na dechovkový dílka jsme totiž tancovali polku (chich, co jinýho, že) no a jednou jsem měla opravdu štěstí na partnera, polka nám fakticky šla, proto mi od tý doby nezačne naskakovat husí kůže, jen co zaslechnu nějakou tu harmoniku a trubky…

Převážně u mě však boduje techno (asi nejraději mám ‚elektronický hlásky‘, nemyslím tím ale přímo šmouly…), potom rock a jinak asi tak vážně všechno. Co doopravdy nemusím je rap a hip hop, i když přiznávám, že jednu skladbu tak ze sta nebo i z padesáti bych dokázala doposlouchat celou. Nějak jsem tomu ještě nepřišla na chuť.

Víceméně dokážu poslouchat i operu, vážnou hudbu, dětské písničky ze školky, starý vykopávky nebo fučení do trubky … ale to jenom když na to mám zrovna náladu.

 

Jestli mám jmenovat jen tak na ukázku, moje nejoblíbenější a nejposlouchanější tvůrce ‚nadpozemsky krásné hudby‘ (samozřejmě je to můj názor, vy je třeba nesnášíte, ale teď tady mám slovo já….) tak se připravte na trochu delší seznámek. Takže – ti co mám ráda: Gigi D‘Agostino – jeho tvorbu prostě zbožňuju a nemůžu si pomoct, dále pak The Rasmus, Lacrimosa, Queen, Sting, Falco, U2, Tokio Hotel, Eifel 65, Daft Punk, Verona, Karma, Těžkej Pokondr, Kabát, Kryštof, Guns N‘ Roses, Ronan Keating, DJ Bobo, Oomph!, Scooter, Robbie Williams, Scorpions, Aqua a mnoho, mnoho dalších. Pak jsou tady ti, jejichž videoklip jsem zahlídla na Vivě či na Óčku a to je např. N-euro, The Gazette (ty jsem teda zatím v televizi nikdy neviděla, ale mám je strašně moc ráda), Cinema Bizarre, Mucc, Shanadoo, Vanila Ninja, Killerpilze, Danzel, Tarkan, Enrique Iglesias, Serj Tankian, Sum 41, Mandrage, Wohnout, Divokej Bill, Cocotte Minute, Die Ärtzte, Farin Urlaub, Basshunter, Mo-Do, Apocalyptica, Crazy Frog, Tatu, System of a down, Labyrinth, Bad Boy Blue, US5, My Chemical Romance, Lovex, Lordi, Arash, Evanescence, Food Fighters, Metallica, Kid Rock … takhle bych mohla pokračovat do nekonečna, opravdu. Ale tihle byli ti, na který jsem si vzpomněla téměř okamžitě, takže mi na nich (pravděpodobně) záleží nejvíc.

 

Občas jsem se musela potýkat s odpovědí na otázku, jestli poslouchám raději hudbu českou nebo zahraniční. Ještě tak před 2 lety bych vám řekla, že stoprocentně zahraniční, ale teď postupně objevuji krásy české hudby (chápej to tak, že jsem si uvědomila, že je fajn, když vím, o čem to jako zpívá atd….). Ale stejně mám raději tu „cizí“ hudbu, páč tomu moc nerozumím (pokud vůbec) a tím se to pro mě stává mnohem lákavější. Nesoustředím se tolik na slova, ale na hudbu samotnou a líp se soustředím. Ono se mi totiž vážně špatně učí, když si broukám slova nějaký písničky. Nakonec to totiž dopadá tak, že písničku umím téměř nazpaměť a absolutně nevím, co za předmět jsem se to vlastně chtěla učit.

Ze všech zahraničních mám nejraději písničky německé. Naprosto mě okouzlilo to jejich „r“, které se nepodobá ani tomu našemu, ani tomu francouzskému, je to prostě to „německé r“. Asi to bude taky tím, že se německy učím už od školky (ne že bych teď byla nějakej machr na něminu, to zdaleka ne), ale prostě mám k němčině mnohem vřelejší vztah než k angličtině či jinému cizímu jazyku.

 

Někteří lidé hudbu poslouchají jen proto, že onen zpěvák je pro ně ztělesněním Boha v lidské, hříšné podobě, jiní lidé ani nemají tušení o tom, jak ten dotyčný vypadá. Mě je to vcelku jedno. Nejdůležitější pro mě je, jakej má hlas a jestli mi dokáže pohladit duši. To je všechno. Pokud se však stane (celkem často), že se mi ta jejich hudba líbí až moc, začnu se pídit i po tom, jak vlastně vypadá ten, kdo dokázal stvořit něco tak úchvatného. Sice mi občas to moje nadšené pátrání dohodí zdrcující výsledky – totiž že to je nějaká zrůdička apod. – ale většinou to ustojím bez nějakých závažnějších psychických újem. Jeden z těch větších šoků byl ten, když jsem se dozvěděla (už je to hrozně dávno, co jsem to zjistila), že Freddie Mercury – zpěvák skupiny Queen – zemřel na AIDS a navíc byl na muže. Tenkrát mě to opravdu hodně vzalo, protože jsem ještě nepropadla stylu shonen-ai a jemu podobné a tudíž jsem se na svět dívala jako normální, jedenáctiletá holka, která opovrhuje vším, co se vymyká daným normám. Další podobný šok se už nekonal, naštěstí a bohudík – nikdo neví, co by to se mnou udělalo ;-x.

Ale pozor! Nepleťte si mě s fanatickou fanynkou nějaké skupiny. Když už jsem tady napsala, že se pídím po nějakých bližších informacích o té či oné skupině (nebo zpěvákovi, to je jedno), neznamená to, že o nich vím první poslední. Nanejvýš znám jejich jména, podobu a národnost, melodii nějaké té písničky a to je všechno! Jistě, občas si o nich něco málo seženu z časopisů nebo tak, ale žádné plakáty vylepené po všech zdech, trička s jejich podobiznami, lístky ze všech koncertů, jejich desky apod. – to u mě nenajdete, i kdyby jste se na hlavu postavili. Prostě ten hudební průmysl beru tak nějak s rezervou ;-x (stejně tak film, ale o tom zase jindy).

 

Možná, že by vás zajímalo, jestli mě někdy napadlo, stát se členkou nějaké skupiny…

Ano, napadlo. Ale byl to jenom nějakej zkrat v mojí hlavě – občas se opakuje, jenže já na nic neumím hrát a zpívat taky ne (praskaj okna v okolí 50m…), takže bych tam byla asi houby co platná. Ale je to celkem hezký, hrát si v hlavě s představou kdyby…No jo, jenže já snad ani nemám hudební sluch (brácha ho prý má, dřív hrával na flétnu, ale nechal toho – ani nevíte, jak moc jsem mu tenkrát doslova záviděla, že na něco může hrát! Bylo to k nevydržení, ještě že toho nechal). Občas se před mamkou zmíním o tom, že bych se ráda začala učit hrát na kytaru…tak uvidíme, jak moc na mě bude mamka hodná. Sice mým snem byl a pořád je klavír (nebo klávesy…vypadá to podobně, ne? ;-D), ale byla bych ráda i za tu kytaru… Mamka se kdysi chtěla učit hrát na housle – chtěla na ně dát moji mladší sestru – jenže nakonec z toho sešlo (protože moje malá, milá sestřička je naprosto nezvladatelný stvoření, takže by u toho nevydržela ani 30 sekund). Hmm, každej máme svoje sny…

 

Občas mě chytne psací nálada – takže píšu a píšu bez ohledu na to, kolik je hodin, co mám na sobě, kdo je kolem, jaký je počasí… (např. teď) a poslouchám u toho hudbu a podle stylu té hudby se pak odvíjí i děj onoho textu/příběhu. Teď sice nic neposlouchám, protože mě nějak bolí hlava, tím pádem se bez hudby celkem obejdu a navíc, sourozenci spí, takže v pokoji vládne nezvyklé ticho. Vlastně – tak nějak si zpětně čtu, co jsem teď napsala – nevím jestli jste to z toho mýho zmatenýho klábosení pochopili, ale musím mít na hudbu náladu. Občas přijdu domů smutná jak opuštěné lesní jezírko, takže si pustím něco uklidňujícího, abych se dala dokupy. Jindy zase – např. když mě ty malý potvory (moje sestry či bratr) vyvedou z míry, musím si pustit něco agresivně tvrdýho, abych si vybyla zlost. Je to divný, ale čím „tvrdší“ je ta hudba, tím dřív se zklidním. Zvláštní. Musím mít prostě pocit, že někdo si tu „zlost“ vybíjí místo mě. Asi mi už vážně hrabe.

Jednou jsem taky zrovna cosi psala, poslouchala jsem Gigiho (Gigi D‘Agostino) a napadla mě taková – podle mě – velice magická a vystihující větička (spíš souvětí – pro p.uč. češtiny) Hudba mi otevírá cestu do druhého světa, kde trávím většinu pozemských dní. Od tý doby se mi tenhle „řádek“ zjeví před očima vždy, když si pouštím nějaký CD.

 

Z toho všeho plyne…že hudba je nezbytnou součástí mého života, pevně věřím, že i vašeho, protože bez hudby by život tak nějak ztratil rytmus a šmrnc…Jen si zkuste všimnout, kolik krásy se skrývá v jediné skladbě, v jediné minutě jakéhokoliv hudebního díla. Vždycky tam bude něco tajemného, něco okouzlujícího a něco neskutečně přitažlivého…

 

Myslím, že už jsem toho napsala celkem dost, to hlavní už jsem vám prozradila, to vedlejší víceméně taky…takže se s vámi loučím a těšte se na moje další zamyšlení. *~*

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář