Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zamyšlení

27. 12. 2007

Hodně dlouho, opravdu hodně dlouho jsem přemýšlela nad tím, jestli si z tohohle místečka na netu (který patří jenom mě a mýmu egu), mám udělat i něco jako … jak to jen napsat … něco jako … asi deník (žádný jiný slovo mě totiž jaksi nenapadá…to bude tím počasím. Jsem naprosto fascinovaná tím krásným, bílým a nevinným snížkem).
Takže … čím začnu … I když jsem se rozhodla pro tenhle kaskadérský čin, pořád ještě mi přijde takový divný, psát sem větičky typu: milý deníčku, dneska jsem… (to totiž nepíšu ani normálně, když už jsem u toho), děsně mě naštvalo, jak… Ne. To prostě není můj styl a taky takhle nikdy psát nebudu.
Nemá myslím cenu zdlouhavě popisovat celý svůj život, abyste pochopili, proč jsem taková, jaká jsem…to by bylo na hodně, hodně, hodně…dlouho. Vezmu spíš události posledních…no prostě tenhle školní rok.
Eh, jak jistě všichni víte, škola nám začala 3.září a z toho pro mě plynul začátek druháku na průmyslovce ve Žďáře. (Pozor! Pro ty, co nejsou zvědaví, na moje srdeční výlevy, tak ani nemusíte číst dál! - moje malá poznámečka s úmyslem ušetřit vás zbytečných psychických újem). A aby toho nebylo málo, hned první neděli - po náročném týdnu ve škole - začaly i taneční! Zezačátku jsem je nenáviděla. K tomu se přiznám, dokonce dobrovolně. Ale pak, když jsem si zvykla na boty na podpatku (který normálně jaksi nenosím), se mi v tanečních začalo líbit. Sice si pro mě stále nikdo pravidelně nechodil, ale i tak jsem byla nadšená, že tam můžu chodit. Když si ale zpětně vzpomenu na to, jakou jsem z toho měla hrůzu, tak se musím sama sobě smát. Vůbec nevím, čeho jsem se vlastně bála. (I když … já to vím. Měla jsem doslova panickou hrůzu z toho, že na mě bude někdo šahat. Grr! Nevím proč, ale prostě to tak bylo.) … Dvanáct lekcí tanečních je dávno za námi a život by se měl teoreticky, opakuji teoreticky, zklidnit. Bohužel i tady je to pověstné ‚ale'. Ano, život se nezklidnil, spíš naopak. Z událostí - řekněme posledních asi dvou měsíců (chápej listopad a prosinec) jsem velmi zmatená. A věřte mi, že pro to mám důvod. Týká se to jistého citu (Hádej, hádej, co to asi může být…zamotá ti hlavu a rozbuší ti srdce…už víš?), který ‚já' cítím k ‚někomu', a který ‚někdo' prý cítí také. Jenže v sobě pořád nenacházím odvahu cokoliv udělat. Moje odvaha totiž sídlí v sektoru ‚přístup pouze s povolením' no a já to povolení bohužel nemám. Ale slibuji, že se o něco pokusím. Tak…to by bylo. Říkáte si, no tak se nám děvče zamilovalo, co má být … jenže on je tady další zádrhel. Ano, další. Patnáctého prosince byl stužkovací ples, kde se objevil další eh, týpek. No a tenhle týden - poslední týden tohoto roku 2007 - je pěkné terno, protože on se o mě prý ‚zajímá'. A já absolutně netuším co mám dělat. Vím, že to je asi postavený na hlavu, to moje myšlení, ale prostě jsem zmatená. A pokud nejsem zmatená z tohohle, tak už opravdu nevím, z čeho jinýho bych mohla být zmatená….

Jestli vás zajímá, co se děje ve škole, ať už v hodinách nebo o přestávkách, tak čtěte dál.
Letos nám přibylo pár nových předmětů - strojírenství, občanská nauka, ekonomika, IKT a skončili jsme s chemií (bohudík), dějepisem a základy ekologie. Všechno ostatní mám zůstalo = čeština, němčina, angličtina, matematika, fyzika, základy výroby, tělocvik, hospodářský zeměpis, technická administrativa, technická dokumentace a praxe. Uf, snad jsem na nic nezapomněla. A co to vlastně všechno je? Hory a hory učení, všechno se člověk musí naučit nazpaměť, jinak je problém. Jediné předměty, do kterých se nemusím učit jsou tělocvik, praxe a technická dokumentace.
Tělocvik snad ani nemusím komentovat, proč se do něj neučím, to snad každému dojde. V praxích … upřímně, řekněte mi, jak se doma chcete naučit př. kovat, soustružit nebo brousit. Jistě, teorie by tam bylo hodně, ale my se jí moc nevěnujeme. A v technické dokumentaci - nebo kreslení, prostě v TEDu … máme pana učitele Šenkýře a ten s námi teorii moc nebere. Pořád něco rýsujeme (a mě to kupodivu hodně baví), většinou hřídele, patky (strojní součásti, žádný blbiny na který si vzpomenete! …žádný lodě ani chleba!) a tu teorii si každý musí najít sám v tom jeho povídání. Kdo to nedokáže, tak je nahranej. Bohužel.
No a u těch ostatních ‚učících' předmětů je to krapet horší. Já nejsem zrovna studijní typ. Když chcu (což je málokdy), tak se dokážu šrotit v tahu i několik hodin (než dostanu hlad), ale po zbytek času na to učení bohužel kašlu. Občas sice ten sešit otevřu, ale opravdu ho jenom otevřu a nic víc. Tak mi aspoň učitelé nemůžou vytýkat, že jsem se na to doma ani nepodívala. Tím tady vyvstává otázka: Co tedy dělám, když se neučím? Vegetuju. Prostě si pustím do sluchátek nějakou svojí oblíbenou hudbu a čučím před sebe jak blbec. Nebo se nudím. Někdy je to moc často. Co se týče mýho chození ven, tak se to dá popsat asi takhle: Mám tři sourozence (mladší, bohudík i bohužel), takže když je léto nebo prostě hezký počasí, tak s nimi musím ven. Chtě nechtě. Jinak se ven ani nedostanu. Eh, vlastně chodím do knihovny (dvakrát týdně) a taky sem tam vylítnu ven s kámoškou z baráku. A to je asi tak všechno. Já vím, že to je divný, šestnáctiletá holka, co nechodí ven s kámošema ze školy atd., ale mě to takhle dokonce i vyhovuje. Zvykla jsem si a už proti tomu skoro nic nenamítám. Ono to takhle vyhovuje asi všem. Ale vypozorovala jsem, že když se někdo náhle staví (př. bývalý spolužačky nebo tak), tak mamka ani nic nenamítá, když s nimi chcu jít ven. Jenom nesmí být moc pozdě (moji malí 'milí' sourozenci by totiž měli chodit v osm spát). Ehm…koukám, že už je dost pozdě, něco málo po jedenáctý, takže musím jít spát. (Nemáme doma internet, takže si to píšu jen tak ve wordu a pak to teprve dávám na net, když se k němu dostanu).

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář