Jdi na obsah Jdi na menu
 


Manga

19. 11. 2007

Opisováno z knížky Comics: stručné dějiny – Milan Kruml

Kapitola patnáctá – Manga táhnou světem

Největší comicsový trh současnosti najdeme v Japonsku. Rok co rok se tu prodají více než dvě miliardy výtisků comicsových časopisů a knih – což je téměř třicet procent nákladu všech tiskovin. Na týdně a měsíčně vycházejících příbězích pracuje na dva a půl tisíce kreslířů. Japonský comics známe pod označením manga (tento termín používal do roku 1812 Katsušika Hokusai pro své knihy obrázků, z nichž některé byly řazeny v časovém sledu – man – spontánní, ga – obraz).

Dnešní manga mají podobu sešitů o dvou až třech stech stánkách, většinou ve formátu 18 x 26 centimetrů a prodejní cenou mezi 250 až 750 jeny. Měsíčně vychází v Japonsku na tři sta různých comicsových časopisů a kolem čtyř stovek knih – ve stovce vydavatelství, mezi nimiž vévodí tři nejsilnější – Kodanša, Šuejša a Šogakukan, která ovládají dvě třetiny trhu. Průměrný náklad manga je tři sta až pět set tisíc, existují ale i takové, které vycházejí v milionových nákladech. Nejúspěšnějším japonským comicsem byl v devadesátých letech Shonen Jump, jehož týdně vycházelo šest milionů výtisků.

Trochu jiné počtení

Tváří v tvář těmto číslům se zdá být pozoruhodným, že západní čtenáři objevili manga teprve před několika lety. To mělo hned několik důvodů. Nejočividnější je fakt, že v Japonsku se čte zezadu dopředu (z našeho pohledu) a zprava doleva, uvnitř bublin pak seshora dolů. To znamená, že stránky japonských comicsů musejí být pro evropské a americké čtenáře změněny – změna řešení obrázků ale není vždy jednoduchá, v podstatě je bez problémů možná jen u relativně schematicky vytvořených příběhů nebo je nutné stránky zrcadlově obrátit. Kromě toho jsou japonské comicsy z většiny černobílé a příběhy jsou rozprostřeny na stovkách, někdy i tisícovkách stránek.

Rozhodující také je, že manga mají ze základu zcela jinou gramatiku než západní comicsy.

I přes tradicí vzniklé rozdíly mezi evropským a americkým comicsem o obou můžeme říct, že jsou postaveny v podstatě na stejném principu – několik prvků děje je vtěsnáno do jednoho obrázku. Toto zhuštění jim pak dává častou mytickou kvalitu – stačí si vzpomenout na izolované kresby amerických comicsů v díle Roye Lichtensteina nebo zvětšeniny obrázků z evropských alb do podoby posterů a uměleckých tisků.

U manga je to jiné – nejenže se do jednoho obrázku natěsná řada bublin, ale texty v nich jsou velmi krátké a často slouží toto stěsnání jen k tomu, aby mohl autor vytvořit následně řadu obrázků bez textu, určených jen akci. Větší synchronizace mezi comicsem a realitou vede k většímu počtu stran. Vysoký počet stran předpokládá černobílé provedení – sešit o třech stech stránkách v barvě by byl neúměrně drahý a na trhu by proto neuspěl.

Každý obrázek japonského comicsu zpravidla představuje nový aspekt děje nebo situaci, a tak se souboj může táhnout až na dvacet stránek. Zvláště vysoká je rychlost, s jakou japonští čtenáři manga vnímají – čtou tyto sešity velmi rychle třeba v metru nebo ve vlaku, při cestě do školy, do zaměstnání, na univerzitách nebo v kanceláři. Podle tématu a stylu zhltají přibližně patnáct stránek za minutu.

Kromě toho se témata mnoha japonských comicsů vztahují ke všednímu dni nebo historii. Tím se také silně vzdalují západnímu čtenáři. Proto se do Evropy a USA dostaly především vědecko-fantastické comicsy, v nichž japonská společnost hraje minimální roli.

Další rozdíl je v chápání role autora. Zatímco na Západě popularitu comicsu určují především témata a styl, v Japonsku jsou pro čtenáře podstatní tvůrci – mangaka, protože oni jsou převodníky mezi pocity, oblibami a problémy jednotlivých čtenářských skupin.

První manga

K proměně comicsu v masové médium došlo v Japonsku mnohem později než v USA a Evropě. Exploze produkce nastala až v polovině šedesátých let, což byl následek vysoké porodnosti po II. světové válce (v letech 1946 až 1950 se v Japonsku narodilo osm milionů lidí) a od roku 1964 rychlého šíření animovaných seriálů v televizi. Teoretici a historici zaznamenali japonský comics až v druhé polovině  sedmdesátých let. V roce 1976 se o něm zmínil Maurice Horn v publikaci World Encyclopedia od Comics a v roce 1983 vyšla kniha Frederica L. Schodta Manga! Manga! The World of Japanese comics – první přehled japonského comicsu v angličtině.

Historie vyprávění prostřednictvím obrázků je přitom v Japonsku velmi dlouhá. Sahá až do 12. století, kdy se objevila takzvaná Chojugiga (veselé obrázky ptáků a zvířat) kreslená po svitcích, připisována mnichovi jménem Toba. V 19. století používali mistři školy Ukiyoe, jako Hokusai nebo Utagawa Hirošige, metodu usnadnění srozumitelnosti svých děl prostřednictvím obrázků. První časopisy, v nichž vycházely pravidelně karikatury a kresby také ve formě řady po sobě následujících obrázků (tudíž platí za předchůdce dnešních comicsů) se objevily v druhé polovině 19. století. Byly to například satirický magazín Japan Punch (1862), Nippoči (1874), Marumaru Šinbun (1877), Tobae (1888) a Tokyo Puck (1950). Posledně jmenovaný časopis vydával Rakuten Kitazawa (1876 – 1955), který také v roce 1902 nakreslil první japonský skutečný comics Tagosaku to Mokube no Tokyo Kembutsu – a označil jej jako manga. V roce 1912 začal vydávat časopis Rakuten Puck, další satirický časopis, a v roce 1934 založil první školu pro karikaturisty. V roce 1929 se jeho práce objevily na výstavě v Paříži a dnes je jeho dílo uloženo ve zvláštním muzeu v Omiye.

Americké stripy, které byly od počátku dvacátých let dováženy do Japonska, inspirovaly kreslíře, jako jsou Šigeo Miajo, Jukuta Aso, Katsuiči Kabašima nebo Suiho Tagawa, k vlastním seriálům, jejichž způsob vyprávění a humor se silně odvíjely od amerických vzorů – jejich stripy sestávaly ze čtyř velkých obrázků, řazených vertikálně. Ve třicátých letech se kreslené seriály, které vycházely v dětských časopisech, objevili na trhu i přetištěné v knihách a získaly si velkou popularitu. V době války (1937-1945) se japonský comics často ocitl ve službách propagandy a opoziční kreslíři v podstatě nemohli tvořit – o to se starala profesní organizace Šin Nippon Mangaka Kyokai.

Začátek samostatné comicsové kultury v Japonsku se datuje do roku 1947, kdy se objevil první čistě comicsový magazín. Střediskem produkce levného, tenkou červenou obálkou opatřeného comicsového sešitu se stala Ósaka. V tomtéž roce zrevolucionalizoval vyprávěcí techniku japonského comicsu Osamu Tezuka: jeho dvousetstránkový příběh Šintakajima se prodal v nákladu čtyři sta tisíc a dal popud vydavatelstvím k produkci dalších podobných příběhů o podobném rozsahu. Co se týče manga, hraje Tezuka podobnou klíčovou roli jako Jack Kirby pro americký nebo Hergé pro evropský comics.

Geniální Tezuka

Ovlivněn filmy Walta Disneye a Maxe Fleischera, se Osamu Tezuka (1926-1989) rozhodl, že bude dělat filmovou animaci, začal ovšem studovat medicínu – jejíž studium financoval kreslením comicsů. Svou první práci zveřejnil ve věku dvacet let – šlo o novinový strip. Mačan no Nikkičo – v roce 1946. Šintakarajima, příběh nakreslený ve stylu amerických kreslených filmů, vypráví příběh chlapce, který hledá na ostrově pirátský poklad. Tezukův filmový způsob vyprávění příběhů s dynamikou, perspektivou, střihem a tempem propůjčil vyprávění do té doby v Japonsku sotva používanou razanci a elektrizoval čtenáře. Děj sice probíhá v klasickém stylu s vertikálními obrázkovými pásy, z nichž každý obsahuje čtyři obrázky, pozoruhodná je ale důvěra, kterou měl Tezuka ve svůj styl a sílu kresby. Téměř polovina obrázků celého příběhu je beze slov a jen cesta hlavního hrdiny autem do přístavu je zachycena ve 29 jednotlivých obrázcích.

Pozoruhodná je také Tezukova enormní produktivita. Jen v roce 1948 zveřejnil více než deset příběhů, věnoval se zcela odlišným tématům a odvrátil se od klasické stripové techniky. Mezi jeho dřívějšími pracemi najdeme například příběh Rosuto Waarundo, první z řady science fiction (v roce 1949 následovali Metoporisu a 1951 Kitarubeki Sekai), jejichž koncept vymyslel Tezuka ještě v průběhu války. V roce 1950 vznikl Jungle tatei comics, který vycházel pravidelně další čtyři roky v časopise Manga Šonen, o mluvícím bílém lvu, který najde rajský koutek v nepřátelském světě africké džungle, a v Tsumi to batsu se v roce 1953 pustil Tezuka do kriminálky.

Tezukovy rané práce jsou výrazně ovlivněny z dnešního pohledy naivně působícím humanismem. Ústředním tématem je přitom důvěra v techniku a neděje na mírové řešení všech problémů. V Tezukově dnes nejznámějším comicsu Atomu taiši (1951), který byl o rok později přejmenován na Tetsuwan Atomu, vypráví o tom, jak v roce 2003 vědec profesor Temma propůjčí malému robotovi vzhled svého syna Tobia, který přišel o život při automobilové nehodě. Jiný vědec, profesor Ochanomizu, mu pak vytvoří celou robotickou rodinu. Tezuka kreslil příběhy malého robota až do roku 1968.

V roce 1963 začal ve svém studiu Muši Productions, založeném v roce 1961, Tezuka produkci prvního japonského kresleného seriálu pro televizní obrazovky. Seriál se jmenoval AstroBoy a byl posléze prodán i do Evropy a USA. Následovaly další a další animované seriály, mezi nimi v roce 1965 Jungle tatei, jako první barevná produkce, a od roku 1969 vyrábělo studio i filmy pro kina – z nichž 277 Ai no Cosmozone patří k mistrovským dílům kresleného filmu.

Po dalších comicsech, jako byly Rokku Bokenki (1952), Ribon no Kiši (1953), Zero Man (1959), Kyaputen Ken (1960) a Big X (1963), vytvořil Tezuka v roce 1964 poeticky ilustrovanou adaptaci románu Tatsu-no-ko Taro Miyoka Matsutaniho, v němž vyzkoušel novou formu vyprávění prostřednictvím obrazu. Příběh o pokusech dvou dvojčat Avila a Kuronishiho je vyprávěný směsí comicsů a textů.

Následující léta byla pro Tezuku především ve znamení stylistické změny. V seriálech jako Dororo (1969), Kirihito Sanka (1970) nebo Ayako (1972) nahradilo naivitu raných prací naturalistické nebo často umělecky koncipované pojetí. K nejlepším pracím patří filozofickými otázkami se zabývající seriály Hi no Tori (1967) a Buddha (1972), nejúspěšnějším byl comics Burakku Jakku o lékaři, který dosáhl 240 stran s téměř čtyřmi tisíci obrázky. A vycházel v letech 1973-1978.

Od poloviny sedmdesátých let konečně kreslil Tezuka převážně v realistickém stylu a dodal tak svým tématům novou věrohodnost. V comicsu Mu (1976) se například zabývá skandálem ze šedesátých let, kdy Spojené státy umístily na ostrově Okinawa chemické zbraně pro nasazení ve Vietnamu a následkem úniku plynu přišli o život téměř všichni obyvatelé vesnice Okino Mafunes. Comics se odehrává o patnáct let později a jeho hrdiny jsou dva přeživší.

Pozornost vyvolal Tezuka v roce 1983, kdy si vzal za téma tehdy v japonském tisku široce diskutovaný Hitlerův židovský původ a vytvořil podle něj příběh Adolfu ni tsugu, kdy se dva chlapci jménem Adolf stali z přátel zavilými nepřáteli. Tento příběh patří k Tezukovým mistrovským dílům – nejen námětem, ale i výtvarným zpracováním, které připomíná Spiegelmanova Mause. Ve svých obou posledních, nedokončených pracích Rudowihi B. (1987) a Neo-Faustuto (1988) se zabýval ve fiktivní formě motivy z děl Beethowena a Goetheho.

Od dobrodružství k historii

Když 9. února 1989 „Bůh mangas“ zemřel, byly nekrology a vzpomínky v médiích téměř stejně početné a rozsáhlé jako při smrti císaře Hirohita, který zemřel nedlouho poté. Na konci roku 1989 byl Tezuka posmrtně oceněn, když se mu jako prvnímu autorovi comicsu dostalo samostatné výstavy v Národním muzeum moderního umění v Tokiu. V polovině devadesátých let pak začalo vydávání jeho sebraných děl v rozsahu 1500 stran.

Tezukův stylistický vývoj také odráží změny, které comics v Japonsku v minulém století prodělal. Zatímco na začátku byla manga výrazně humoristického charakteru, v druhé polovině padesátých let se začala objevovat díla určená starším a dospělým čtenářům. To byl například dobrodružný comics Jurei Takuši autora Jišihira Tatsumiho z roku 1957, který také prosadil označení Gekiga (dramatické obrázky). K mistrům comicsu patřili také Sanpei Širato (1932). Širato, který původně pracoval jako kreslíř Kamišibai, tradičního japonského papírového divadla, zveřejnil svůj první comics v roce 1957. Jmenoval se Kogaraši Kenši. O dva roky později následoval seriál Nindža Bugejčo, zachycující boje o moc a sedlácká povstání v Japonsku 16. století, v jejichž centru stojí nindža Kagemaru a jeho sedm spolubojovníků. Zájem o historická témata se koncem padesátých let projevil i ve filmové produkci – především filmech Akiry Kurosawy a Teinosukeho Kinugasase. Důvodem byla i snaha o obnovení ztráty národní sebedůvěry poukazováním na slavnou historii. Comics Nindža Bugejčo (1960) se stal velmi diskutovaným dílem mezi aktivisty studentského hnutí proti japonsko-americké smlouvě o bezpečnosti.

V roce 1964 začal Širato otiskovat v nově založeném časopise Garo nový comics Kamui Den, který vychází dodnes. Také jeho hrdinou je mladý nindža, který v polovině 17. století bojoval proti třídnímu systému té doby.

Širato často rezignuje na texty a vypráví příběh jen pomocí obrazů. Akce, násilí a erotika se tu střídají s poetickými scénami a přesnými rekonstrukcemi obyčejného života rolníků a rybářů.

V Japonsku není zvykem oddělovat při práci na comicsech tvorbu scénáře a kresbu jako třeba v Americe nebo Evropě. Mangaka tedy nejsou jen kreslíři či umělci, ale v první řadě vypravěči, kteří své příběhy přenášejí v podobě comicsu na papír. Kvalitě příběhů je v Japonsku navíc připisována mnohem větší váha než kresbě samotné. Přesto najdeme několik velmi uznávaných autorů scénářů. K nejpopulárnějším patří Kazuo Koike (1936), jehož první velký úspěch – comics Kozure Okami z roku 1970 – kreslil Goseki Kojima (1928). Podobně jako v Kamui Den je děj, v jehož centru stojí vrahy stíhaný samuraj Itto Ogami a jeho syn Daigoro, umístěn do období Edo. Comics vycházel do roku 1976 a byl tak úspěšný, že byl několikrát zfilmován a zpracován do televizního seriálu (dnes má kultovní statut). V knižní podobě zaplňuje dvacet osm alb s celkem 8 400 stránkami – což odpovídá sto osmdesáti comicsovým albům, v rozsahu jaký známe v Evropě.

Pod titulkem Lone Wolf and Cub (Osamělý vlk a mládě) se Kozure  Okami stal v roce 1987 prvním seriálem manga, který vycházel i v USA – obálku amerického vydání vytvářeli Frank Miller a Bill Sienkiewicz.

Jinou velmi plodnou spolupráci navázal Koike v roce 1973 s Ryoičim Ikegamim (1944) a společně vytvořili comics Kuraingu Huriiman  (Crying Freeman- 1986), příběh nájemného vraha, který se zamiluje do své oběti.

Často roli spoluautora comicsu naplňuje redaktor časopisu, pro nějž tvůrce pracuje. Většinou má jeden redaktor na starosti dva nebo tři mangaka, u nejpopulárnějších autorů byl tento poměr obrácený. Nejpodstatnější úlohou redaktorů je přitom hlídání termínů (což není divu, když kreslíři odevzdávají v průměru dvacet stránek comicsu týdně). Mnozí kreslíři proto vytvářejí své týmy. Manga se jako masový fenomén, který dnes ovlivňuje celou japonskou společnost, začal prosazovat na konci šedesátých let. Náklad manga Šonen přesáhl milion a rychle se začaly objevovat i další magazíny: Manga Action (1967), Young Comic (1967) a Big Comic (1968). V roce 1968 vycházelo už 476 různých comicsových periodik, která byla zaměřena nejen na děti, ale i na mladistvé. První poválečná generace čtenářů comicsů vyrostla.

Specializace především

Nabídka je tradičně  rozdělená na časopisy, které otiskují romantické příběhy pro dívky a ženy (Šojo manga) nebo dobrodružné příběhy pro chlapce a muže (Šonen manga) a jsou podle cílové skupiny odlišeny specifickými stylistickými a formálními znaky. Specifikace manga podle cílové skupiny silně zesílila zejména koncem osmdesátých let  vycházejí manga pro úředníky nebo důchodkyně. Obsahy jsou podřízeny společenským změnám a reflektují jednak existující hodnotový systém, ale také revoltu proti svazujícím normám. V šedesátých letech byly velmi populární sešity se sportovními comicsy pro chlapce a muže, v nichž se odrážela i role Japonska v ekonomickém souboji s dalšími rozvinutými státy světa.

Pokud se změní obliba některého sportu, změní se i téma, zůstává však hlavní motiv – výkon jednotlivce i jeho příspěvek k úspěchu kolektivu. Revolta se naopak odráží v comicsech typu Akira nebo Xenon, jejichž hrdinové se cítí zneužiti armádou či vědci.

U manga pro dívky jsou středem příběhu především pocity a psychika hlavních postav, i v nich se v poslední době projevuje téma změn tradičních ženských rolí.

Co se týče zacházení s erotikou a násilím, japonský comics k nim má jiný přístup než evropský a americký. To je především důsledek toho, že japonská manga slouží  mnohem více jako projekční plocha pro přání a touhy než jako výchovná platforma. Paragraf 175 japonského trestního zákona, který zakazuje šíření nemravných tiskovin, je velmi ohebný, takže například ztopořený penis lze zobrazovat v podobě stínu, černé plochy v podobě falu nebo více či méně čitelnou plochu bez přesnějších detailů. V polovině devadesátých let padla i tato omezení a v mnoha comicsech jsou od té doby erotické a sexuální scény zobrazovány zcela bez jakýchkoli tabu.

Přesto tu a tam dochází k cenzurním zásahům, například v roce 1970, kdy byl zabaven Tezukův comicsový příběh Jakeppači no Maria, v níž se chlapec zamiluje do nahé figuríny ve výloze. O dvacet let později se v prefektuře Wakyama vytvořila rodičovský iniciativa na ochranu dětí před nemorálními comicsy, jejích aktivity se zaměřily především proti pornografickým, leč tímto názvem neoznačeným mangám (čistě pornografické comicsy vycházejí od roku 1973 v časopisech jako Manga Erotopia nebo Manga Erogenica). Na index se dostala řada titulů a došlo dokonce i zatčením.

Od roku 1991 jsou comicsy s velkým počtem erotických scén označovány vydavatelským nápisem Jen pro dospělé.

V sedmdesátých letech se také zorganizovala rychle rostoucí scéna comicsových fanoušků a amatérských kreslířů. Od roku 1975 se konají veletrhy, na nichž vystavují amatérští kreslíři svá díla a nabízejí zájemcům comicsy vydané vlastním nákladem.

O něco později začala mangám věnovat pozornost i média a v roce 1979 vyšla první historie japonského comicsu Juna Išika Nihon Mangaši. Dnes jsou vyznamenání pro kreslíře nebo výstavy jejich děl běžnou záležitostí. A uznání manga médii se dále odrazilo na jejich obsazích.

Trvalé téma – Hirošima

Za nejpozoruhodnější japonský comics je považován seriál Keidži Nakazawy (1939), který začal vycházet v roce 1973. Autor přežil svržení atomové pumy na Hirošimu a byl úřady registrován jako oběť ozáření číslo 0019760. Jeho seriál Hadaši no Gen (Bos po Hirošimě) má rozsah 1 400 stran, v nichž je zachycena militarizace Japonska před a v průběhu druhé světové války, represe proti jeho pacifistickým rodičům (kteří zahynuli v Hirošimě) a atomový holocaust – to vše z autobiografického pohledu. Niho Keizai Nyumon Šotara z roku 1986 Išinomoriho (1938) rozebírá principy tržního hospodářství, a dnes není téma, kterým by se comics nezabýval – od historie umění až po čajový ceremoniál.

Než vyjde nějaký japonský comics ve formě knihy (tlusté jako naše zlaté stránky), předchází zveřejnění na pokračování v některém z týdeníků či měsíčníků. Délka jednoho pokračování je zpravidla dvacet stran a často jsou různé seriály tištěny k lepšímu rozebrání na barevně odlišený papír. V každém čísle jsou pro čtenáře k dispozici pohlednice, na nichž mohou vyjádřit svůj názor na zveřejněné comicsy. Tak získává vydavatelství rychle čtenářské ohlasy. Dnes tuto roli plní webové stránky. Ale teprve knižní vydání, jehož formát je menší než časopisecký, a dává tak čtenářům možnost koncentrovanějšího prožitku, přináší autorům slávu a popularitu – v některých případech větší než je tomu například u hvězd pop music, televize nebo filmu.

Jedním z nejúspěšnějších tvůrců posledních let je Katsuhiro Otomo (1954), který v polovině osmdesátých let – ne bez vlivu evropských kreslířů, jako je Moebius – dal mangám nový impuls. Jeho comics Akira je směsí naturalistického pojetí pozadí a technických detailů s karikovaným pojetím postav, zvláště pak jejich gest a mimiky. Otomo dává svým kresbám nebývalou dynamiku.

Otomo zveřejnil svůj první comics ve věku devatenácti let a v roce 1979 vyšel jeho Fire ball – první dlouhý vědecko-fantastický příběh. Zpravodajský týdeník Asahi tehdy napsal: „Stejně jako uzavřela Nová vlna knihu starého hollywoodského stylu, tak přišel Otomo, aby zlomil konvence japonského comicsu.“

V roce 1981 vyšla sbírka jeho ironických adaptací nejrůznějších literárních děl – od pohádek bratří Grimmů až po Melvillův román Moby Dick. Jeho další vědecko-fantastický projekt Domu (1980)¨se prodal v nákladu pět set tisíc výtisků a v roce 1984 obdržel Velkou cenu japonské science fiction, která byla do té doby určena jen románům. V prosinci 1982 začal v Young Magazine zveřejňoval Akiru, na jejíž dokončení potřeboval deset let. Rozsahem přes dva tisíce stran tak vytvořil do té doby nejdelší příběh v dějinách comicsu. V roce 1988 – ještě před ukončením celé ságy, vznikla filmová animovaná verze, která dnes platí za kultovní snímek.

Děj Akiry se odehrává v roce 2030 v Novém Tokiu, které vzniklo na ruinách bývalého japonského hlavního města. Mladistvý motorkář se jedné noci náhodou setká s chlapcem se stařeckou tváří a dozví se díky jemu o experimentech vědecko-vojenské organizace, při nichž jde o děti, které mají získat parapsychologické schopnosti a tím se změnit v ničivé zbraně. Poté je také Tetsu, kdysi člen motorkářského gangu, podroben experimentu a dojde k boji o moc mezi ním a Akirou, který byl po desetiletí udržován v umělém spánku – souboj končí zničením celého města.

Otomo je dnes v Japonsku nejuznávanější comicsovou hvězdou – luxusní vydání nepoužitých titulních stránek Akiry a skic vyšlo v roce 1995 v nákladu půl milionu a ještě v tomtéž měsíci musel být pořízen dotisk. Comics Akira ovlivnil celou generaci japonských kreslířů. K nejúspěšnějším epigonům Otoma patří Masamune Širow, který vytvářel comicsy Appuru Šiido (1985) a Kokaku Kodotai (1990). V návaznosti na Akiru napsal Otomo pro Takumiho Nagayasua scénář pro další rozsáhlý science fiction epos nazvaný Legend of Mother Sarah (Legenda o matce Sarah). Jeho dalším projektem je příběh MegaMax War, který kreslí podle scénáře Alexandra Jodorowského.

Současně s Akirou začal Hayao Miyazaki (1941) vytvářet ekologickou fantasy Kate no Tani no Naušika. Miyazaki pracoval od roku 1963 v různých studiích animovaného filmu na seriálech, jako byla Heidi, a v té době získal pověst mistra kresleného filmu. Jeho comics Naušika se po dvou letech také objevil jako kreslený film v kinech. Miyazaki je prvním kreslířem po Tezukovi, u něhož splývají hranice mezi comicsem a kresleným filmem. Dnes jsou v Japonsku manga a kreslené filmy – anime vůbec silně propojeny- některé anime se objevují na trhu ve formě comicsů, comicsy se stávají předlohou pro kreslené filmy, a nesmíme zapomínat ani na oblast videoher.

Neméně populární jako Otomo je Akira Toriyama (1956), který zaznamenal první úspěch v roce 1980 humoristickým seriálem Dr. Slump o vědci a jeho androidech. V roce 1984 následoval comics Dragon Ball, který až do poloviny roku 1995 kreslil Toriyama pro magazín Šonen Jump a jehož přetisk zaplnil 42 alba. Hlavním hrdinou je Son Goku, stvoření připomínající gnóma s opičím ocasem a neobvyklými schopnostmi, které žije v pohádkovém lese. Tam jednoho dne potká Bulmu, která hledá sedm dračích koulí – když se tyto koule shromáždí na určitém místě, objeví se drak Šen Ron, který majiteli dokáže splnit jeho přání. Bulma pochází z velkoměsta a konfrontace pohádkového přetechnizovaného světa je jedním z hlavních motivů příběhu. V roce 1986 byl comics přejmenován na Dragon Ball Z, Son Goku se oženil s Bulmou, která záhy přivedla na svět potomky.

Podobně hustě zabydlený zvláštní svět, směs situační komiky, fantasy, science fiction a romantiky vytvořila i Rumiko Takahašiová v comicsu Ranma 1/2, který začal vycházet v roce 1987 v Šonen Sunday. Takahaši začala kreslit svůj první seriál – Urusei Jatsura v roce 1987 a o dva roky později vytvořila jiný comics – Maison Ikkoku. Dnes je nejpopulárnější autorkou comicsů v Japonsku.

Povládnou manga světu?

Tváří v tvář těmto úspěšným seriálům a velké nabídce comicsů, které se ke čtenářům dostávají každý týden, hrozí nebezpečí, že se ztratí umělecké a literárně ambiciózní comicsy. I ony ale mají své publikum.

Ke čtyřem nejuznávanějším autorům devadesátých let patřili Joji Fukujama, Jiro Taniguči, Hisaši Sakaguči a Masaši Tanaka.

Joji Fukujama (1950) překvapil v roce 1990 trilogií Mademoiselle Mozart (Slečna Mozartová), v němž fiktivně vysvětluje Mozartovu genialitu tím, že to byla ve skutečnosti žena – rodiče svou nadanou dceru Elišku převlékli za chlapce, aby měla více šancí získat místo pianisty na císařském dvoře. V podobném stylu, ale graficky ještě rozvinutějším, vytvořil v roce 1992 comics Don Giovanni.

Jiro Taniguči (1947) nakreslil v roce 1987 podle scénáře Natsua Sekigawy comics Botchan no Jidai poetickým způsobem a s velkým citem pro atmosféru – je to biografie Natsume Sosekiho, nejdůležitějšího spisovatele rané japonské moderny, a ve třech dalších albech se věnoval vylíčení Japonska v éře Meiji. Paralelně k tomu vznikla v roce 1989 science fiction Astory Chikyu Hyokai Jiki, v níž jde o přežití lidstva v nové době ledové, a v roce 1990 se věnoval prehistorickému světu zvířat v seriálu Genjyu Jiten. V comicsu Aruku Hiten (1992) popisuje na 183 stránkách putování hrdiny jednou čtvrtí Tokia a v Kejaki no Ki (1993) se děj soustředí kolem jednoho stromu. Taniguči platí za jedinečného poetika japonského comicsu.

Hisaši Sakaguči (1946-1995) vytvořil v roce 1991 comics Version – sci-fi thriller o sebeuvědomění umělé inteligence. V roce 1993 následoval seriál Akkanbe Ikkyu – do detailů zpracovaná biografie nindži Ikkyu Sojuna, který se v 15. století stal známým výrokem, že nevěstince jsou lepším místem pro meditaci než chrámy. Autorovy lehké tahy pera, elegantní layout a citlivé výřezy obrazu jsou fascinující.

Masaši Tanaka (1962) začal v roce 1992 vydávat Morning, jeden z nejexperimentálnějších a nejinovativnějších comicsových časopisů, a slavil kvapivý úspěch svým comicsem Gon – malý dinosaurus vypráví v krátkých příbězích, jak se mu díky chytrosti a pilnosti daří přelstít větší a silnější zvířata. Ironické příběhy beze slov působí jako alegorie a jednou z možných interpretacích úspěchu Gona je, že v podobě malého dinosaura je samotné Japonsko – malé, ale neporazitelné.

Manga jsou dnes v japonské kultuře všudypřítomné a ovlivňují celé vizuální umění a projevy – od reklamy, obalů zboží až po televizi a film.

A počátkem devadesátých let se začaly rychle šířit přes hranice do okolního světa – nejprve především do asijské oblasti. Poté, co uznaly mezinárodní copyright Korea (1987), Tchaj-wan a Čína (1992), skončila éra pirátských přetisků  mnohé japonské comicsy se začaly legálně překládat a vydávat v řadě asijských zemí, kam byly prodány licence. Jedním z nejvýznamnějších zájemců o licence na úspěšné série je Tchaj-wan, kde se navíc díky tomuto vlivu vytvořila živá scéna složená především z mladých autorů, jejichž díla naopak vyvolávají zájem japonských vydavatelství. Například Chen Uen (1958) se dostal do japonského časopisu Morning se svým comicsem Tošu Eijuden.

K nejpopulárnějším korejským autorům patří Hyun-Se Lee (1954), jehož seriál o baseballovém týmu, který začal kreslit v roce 1983, je příkladem korejské vlastní produkce comicsů. K jeho největším úspěchům patří comicsová řada NamBul, která začala vycházet v roce 1994 a jejíž díly se prodávají v milionových nákladech – příběh zachycuje průběh nové korejsko-japonské války, která vznikne poté, co vypukne celosvětová ropná krize.

Od poloviny devadesátých let je také stále silnější vliv japonských manga na trh v Americe a v Evropě. Comics Ronin Franka Millera je výrazně inspirován Kojimovou tvorbou a Švýcar Enrico Marini se orientuje na díla Otomova a Širowova – což je patrné v jeho seriálu Gipsy. Některá západní vydavatelství  iniciovala vytváření comicsů v manga stylu – ve Francii to je například Nomad (1994) kreslířů Sylvaina Savoie a Philippe Bucheta a autora scénáře Jeana Davida Morvana.

Malý comicsový slovníček

Album – brožura s pevnějšími deskami, většinou o rozsahu 48 nebo 64 stran ve formátu A4. Album se uchytilo jako publikační forma comicsových příběhů především v Evropě, Amerika je zvyklá spíše na comicsové sešity. Ve frankofonní oblasti mají alba vždy tvrdé desky, v ostatních zemích jsou vydávána i s měkkými deskami.

Alter ego – „Jiné já“ je označení pro tajnou identitu nebo krycí existenci superhrdinů.

Bande dessinée – kreslené pásky, francouzské označení pro comics.

Cartoon – Gag, vtip sestávající z jednoho obrázku, cartoon odpovídá našemu pojmu kreslený vtip.

Cliff-hanger – na konec epizody či díla připojená dramatická situace, která čtenáře naplní zvědavostí a přitáhne k dalšímu pokračování.

Comic book – americké označení pro comicsový sešit.

Comic Code – V roce 1954 vstoupivší do praxe sebecenzurní opatření amerických vydavatelů comicsů, které mělo zamezit vydávání sešitů, jejich obsah by mohl ohrozit duševní vývoj dětí a mládeže, omezení se týkala zejména sexu a násilí.

Comicsový sešit – časopis o rozměru 32, 48 nebo 64 stran ve formátu 17x26 cm, který zpravidla obsahuje výhradně comicsy. V sešitech je buď jeden delší příběh (epizoda nebo její část), nebo několik kratších a vycházejí pravidelně v týdenních nebo měsíčních intervalech.

Comicsový román – epické comicsové vyprávění, které není postaveno na principech seriálu.

Comicsový strip – série dvou až čtyř obrázků, v nichž má děj nějaký vývoj a vytváří se tak uzavřený gag. Stripy vycházejí v převážně horizontální verzi v denících. V Japonsku se comicsové stripy čtou převážně shora dolů.

Comix – undergroundový (tzv. podzemní) comics.

Crossover – obvyklý postup především u příběhů superhrdinů časově nebo z hlediska nějaké konfliktní situace omezený pohostinský výstup hrdiny v sešitu věnovaném jiné postavě.

Daily-strip – comicsový strip vycházející denně s výjimkou neděle.

Direct sales – na počátku osmdesátých let v USA zavedený distribuční systém, při němž nejsou comicsové sešity prodávány obvyklým způsobem na stáncích, ale jsou distribuovány do přibližně 5000 comicsových obchodů. Direct sales pomáhají vydavatelům zjistit poměrně přesně zájem čtenářů (předobjednávky) a následné vytištění takového množství, které si zájemci předobjednají u svého prodejce. Tím se remitenda (návratnost neprodaných sešitů snižuje na minimum. Sešity zpravidla nejsou dotiskovány.

Fanzine – magazín vydávaný comicsovými fanoušky.

Seriál na pokračování – comics, jehož jednotlivé epizody vycházejí v sešitech nebo na stránkách novin a časopisů.

Fumetto – obláček, italský výraz pro comics. Fumetti nerri – černé obláčky, comicsy pro dospělé čtenáře.

Funny – zábavné comicsy, většinou určené dětem.

Funny animal comics – zábavné comicsy, v němž vystupují zvířecí postavy, chovající se jako lidi.

Gag-a-day-strip – comics, který obsahuje denně jeden uzavřený gag.

Gekiga – dramatické obrázky. Japonské označení pro naturalisticky kreslené comicsy. Na konci padesátých let ale vyšel tento výraz z módy a také takové comicsy začaly být označovány jako manga.

Graphic novel – původně kreslený příběh, který neměl přesně podoby tradičního comicsového panelu (standardu určeného potřebami novin či comicsových sešitů). Dnes zejména v Americe označení pro comicsy ve formě paperbacků nebo alb. Do češtiny by se nejlépe dalo přeložit jako „Román v obrazech“.

Jam-session – společná práce více umělců, při níž kreslíři navazují na výtvory svých předchůdců, pokračují v nich a pak je předají dalšímu kreslíři.

Lettering – texty v bublinách.

Manga – spontánní obraz, japonský výraz pro comics.

Minisérie – sešitová série, která má od počátku stanoven určitý počet sešitů.

Origin-story – příběh, v němž se čtenář dozví, jak přišel ten který superhrdina ke svým schopnostem.

Panel – obrázek v comicsu, někdy také jedna comicsová stránka.

Pantomimenstrip – comics bez použití textů a bublin.

Pulps – levné románové sešity, které byly populární především ve dvacátých, třicátých a čtyřicátých letech v USA. V pulpech zveřejňovali svá díla autoři jako Edgar Rice Burroghs, Robert E. Howard nebo Dashiell Hammett.

Royalty – honorář, který platí nákupčí comicsové licence jejímu majiteli – zpravidla pět až osm procent prodejní ceny.

Semifunny – comics s humoristickými i dobrodružnými prvky.

Sidekick – většinou mladiství přátelé či souputníci hlavních hrdinů. (Batmanův Robin atd.)

Horse opera – označení pro westernový seriál.

Soap opera – označení pro americký rozhlasový a televizní seriál, který se zabývá osudy nějaké rodiny a je přerušován reklamou na kosmetické a prací výrobky.

Space opera – označení pro americký rozhlasový a televizní dobrodružný seriál odehrávající se ve vesmíru.

Sunday page (Nedělní stránka) – comicsová příloha amerických nedělních novin.

Spin-off – z populárního comicsového seriálu vzešlý a paralelně s ním vycházející příběh.

Splash panel – velký, často celostránkový obrázek otevírající comicsový příběh.

Syndikát – agentura, na jejíž zakázku kreslíř vytváří comics. Tato agentura vlastní práva k otiskování, která pak nabízí a prodává novinám a časopisům.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář