Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rynasia

9. 3. 2009

E … jako ELEGANCE

E … jako EXTRÉM

E … jako ...

Lover in the gym

Rynasia umí cestovat časem, umí zlákat každého muže, má neodolatelnou postavu, šarm…. Málokdo jí dokáže odolat. A hlavně ne ten, koho se rozhodne získat.

         „Každá stará půda skrývá svá tajemství, která čekají jen a jen na objevení. Každá stará truhla je opředena nejen pavučinami, ale také nesčetnými tajemstvími. A v každé truhle se přece skrývá poklad. Tak na co ještě čekat.“ pomyslela si Rynasia a pomalu se dotkla železného zámku. Tělem jí projelo zvláštní mrazení, které proletí každým, kdo se v noci zmocnil starého klíče a právě otevírá zámek, s nímž je nerozlučně spojen. Rynasia nadzvedla víko a nahlédla dovnitř. Samou nedočkavostí se jí třásly ruce. Opatrně, s lehkostí mlhové víly setřela stoletý prach a poprvé, za dlouhé léta, dopadly paprsky světla na skrytý poklad.

Sice to bylo jenom pár časopisů z roku vlády N-Neptuna, několik hudebních záznamů a spousta výstřižků, ale všechno na jediné téma.

Legendární zpěvák Dioky.

Učili se o něm na základce, všichni museli znát jeho životopis a minimálně jednu jeho skladbu. Ale nikdo nedokázal zpívat jako on. Udal nový směr v hudbě, která tenkrát upadala strašně v zapomnění. Rynasia Diokyho zprvu  nenáviděla, protože se ho musela učit nazpaměť, ale teď, jak se probírala truhlou, která byla zasvěcená jen a  pouze Diokymu, se jí ten chlápek začínal celkem líbit.

Vypadalo to, že vůbec nestárne. Od začátku své kariéry, kterou začal ve dvaceti, až do smutného konce, kdy jeho rychlovlak teroristi odpálili do povětří, se vůbec nezměnil. Pořád stejné, tajuplné hnědé oči, vypracované tělo, které bez ostychu rád ukazoval … jediné, co se na něm za ty léta měnilo byly vlasy. Ale asi mu to nejvíc seklo, když měl dlouhé, kudrnaté vlasy, obarvené na světle modrou s tmavě modrým melírem. Ještě víc to podtrhlo jeho tajuplnost. Ale to tělo.

Rynasia ještě nikdy neviděla někoho s tak dokonalým tělem. Bylo by to fajn aspoň jednou … jednou jedinkrát zkusit … dotknout se ho … promluvit s ním.

         „Musím ho vidět!“ vykřikla Rynasia. Poprvé v životě se doopravdy zamilovala. Všechno co bylo předtím, jako by se změnilo v nicotné … nic. Rynasia vzala hudební záznamy, zavřela truhlu a běžela do svého pokoje. Musí ho slyšet. Jeho hlas. Bohužel v truhle nebyl žádný obrazový záznam. Je to škoda. Potichu za sebou zavřela dveře, zapnula svůj nový digiranis a v uších se jí rozlehl nezapomenutelný zpěv Diokyho. Lehla si na postel, zavřela oči a dychtivě hltala každé slovo, každou notu…

         „Musím ho vidět.“ zašeptala a začala plánovat svoji další cestu časem. … Váhavě se zvedla a vykoukla ze dveří. Nikdo tu není. Potichu za sebou zavřela dveře a vydala se do předsíně. Oblékla se a vyrazila k zchátralému Muzeu dějin dimenzí. Musela si sehnat nějaké přesnější informace, aby si vyčíhla správnou dobu k zastižení Diokyho. Vešla do muzea a vydala se na konec budovy, kde sedával starý správce Minaris.

         „Ehm … pane, mohl byste mi prosím pomoct najít něco o…“

         „Ano, ano, jsem vám k službám, mladá slečno. Kdopak to bude dneska?“ zeptal se skřípavým hlasem prošedivělý správce.

         „No, bude to … dneska hledám Diokyho.“ ozvala se nesměle Rynasia. Vždycky byla z toho staříka nervózní. Měla pocit, jako by jí četl myšlenky. Sice se ve škole dvakrát týdně učili, jak bránit nepovolaným při vstupu do vaší mysli, ale ten stařík byl stejně zvláštní.

         „Hm, tak copak by jsme tu měli … co přesně potřebujete, mladá slečno?“ zaskřípal stařík a začal se houpat ve svém křesle.

         ,Nenávidím ten zvuk´ pomyslela si nasupeně.

         „Já … hledám něco z … něco z jeho soukromí. Chtěla bych vědět, kde přesně byla jeho vila a který den – v jeho době – byl den Zlomených iluzí.“ vysoukala ze sebe rozpačitě.

         „Hmm, zvláštní věci, co hledáte, mladá slečno. Najděte si číslo 34891,83713.“ řekl stařík a podal jí minidig. Rynasia vyťukala příslušné číslo a nalezené informace si zkopírovala do svého digiranisu.

         „Mockrát vám děkuji, pane.“ rozloučila se spěšně a zamířila k východu.

         „Slečno…“ ozvalo se za ní. Otočila se a spatřila svého učitele digigrafie.

         „Slečno, buďte opatrná.“ řekl učitel tichým hlasem a pak se ztratil ve stínech.

         ,Co tím sakra myslel? Copak ví o mých schopnostech?´ přemýšlela zatímco šla domů. Mezitím začalo hustě pršet a vytvořila se hustá mlha. Čím víc se blížila k domu, tím víc mlha houstla.

         „No to snad ne!“ vykřikla a rozběhla se ke dveřím. Mlha byla čím dál hustší, přede dveřmi byla už hmatatelná. Jen co za sebou přibouchla dveře, uslyšela zběsilý štěkot mlžných vlků. Nestává se moc často, že by se objevovali mlho-bouře i s vlky, ale stihla se vrátit včas, takže ji to už nemusí zajímat. Vyběhla po schodech do svého pokoje a začala plánovat. Rychlostí blesku projela data, která si stáhla v Muzeu a vyhledala si potřebné informace.

Den Zlomených iluzí.

Tenhle den slavil Dioky své narozeniny. A … co bylo ještě lepší, podle údajů byl celý den ve své vile a neměl žádná vystoupení, protože všechna zrušil. To znamená, že ho zastihne přímo v jeho vile! O to to bude lepší. Nastal čas připravit se na cestu. Rynasia vypnula digiranis a šla se vysprchovat. Z návštěvy na půdě byla celá zaprášená a mlho-bouře jí zašpinila šaty. Nechala na sebe téct teplou vodu, dokud se jí nevyčistila mysl. Ano. Její jediný cíl teď je být s Diokym. Co nejdýl to půjde. Při pomyšlení na Diokyho se jí vzrušením zatočila hlava. Rychle se osušila, oblékla si své nejlepší šaty a psychicky se připravila na cestu.

Cestování časem patřilo k jedné z nejvzácnější schopností, ale zároveň také k jedné z nejnebezpečnější. Pokud jste si nevytvořili časovou smyčku na obou stranách, mohli jste nenávratně poškodit tok času nebo dokonce smazat celou dimenzi. Rynasia tohle dobře věděla, ale stejně si pro jistotu poznamenala, do kterého roku se má vrátit. Vyjímečně se stalo, že vás děj minulosti (nebo budoucnosti) vtáhl natolik, že jste zapomněli, kdo jste byli … a to se pak těžko vrací.

Teď byla připravena. Zamčela dveře pokoje a zavřela okna. Zatáhla černá skla a postavila se doprostřed pokoje. Roztáhla ruce a zvedla je nad hlavu. Potichu si přeříkávala datum a místo svého cíle. Zalilo ji bledě modré světlo. Od konečků prstů až k nohám se kolem ní vytvořil bledě modrý „obal“. Nakonec se Rynasia i se svým „obalem“ vznesla do vzduchu. Asi deset sekund se vznášela, pak vše oslepila bílá záře a dívka zmizela.

Když se znovu objevila, stál před ní Dioky a usmíval se.

„Vida, já věděl, že se na mě někdo přijde kouknout. Ale ty speciální efekty nebyly třeba. Opravdu bych se bez nich obešel. Je to trochu náročné na oči.“ promluvil klidným hlasem. Rynasia užasla. Většinou se stávalo, že se jí lidé z jiné doby báli nebo ji pronásledovali, ale tohle bylo opravdu nečekané.

„Nedáte si kami, slečno?“ zeptal se Dioky a ani nepočkal na odpověď a hned ji dovedl do kuchyně. Rynasia byla v sedmém nebi. ,Dioky mě drží za ruku!´ myslela si v duchu.

„Tak slečno, hezky se tady posaďte a já vám udělám kami. Mezitím by jste mi o sobě mohla něco říct. Nebo mi dovolíte přečíst si vaši mysl?“ zeptal se a upřel na ni svoje neodolatelné oči. Chvíli váhala. Neměla by mu prozradit jeho život. On neví, jak skončí. Kdyby jen věděla, jak moc se plete.

„Víte, já …“ začala nejistě.

„Ano, já vím. Umíte cestovat časem. Podle vašeho vzhledu soudím, že jste z doby tak sto let od tohoto okamžiku.“ souhlasně přikývla. ,Jak to ví?´ ptala se sama sebe.

„A myslím si, že by jsme si mohli tykat. Váš cíl návštěvy se přece staví na tomto základě nebo snad ne?“ pronesl pobaveně.

„A-ano.“ zakoktala zmateně. On o ní ví snad úplně všechno! Jako by jí přečetl mysl. Ale vždyť má bariéru. Výraz jejího obličeje ji musel prozradit, protože se na ni Dioky podíval téměř soucitným pohledem, naklonil se k ní, pohladil ji po tváři a zašeptal: „Když tě políbím, nebudeš schopná nikomu říct, co se tu doopravdy dělo. Je to jen ochrana mého soukromí. Bude se ti tady líbit.“ usmál se, podíval se jí do očí, sklonil se k ní a … políbil ji. Rynasia měla pocit, jako by se s ní rozhoupala celá dimenze. Něco tak božského ještě nezažila. I když to trvalo jenom pár sekund, věděla, že tahle cesta časem opravdu bude stát za to. Najednou se Dioky zprudka narovnal a šel nalévat kami. Podal jí sklenici s tmavě modrou hustou tekutinou, přiťukl si s ní a celý obsah sklenice do sebe obrátil tak rychle, až se Rynasia překvapením zakuckala.

„Tak na co ještě čekáš … Ryno?“ zeptal se jí. Tohle už bylo moc. Jak mohl vědět, jak jí říkají? Tázavě se na zpěváka podívala a konečně se zeptala na to, co jí v posledních minutách neskutečně tížilo mysl.

„Jak je to možné, že toho o mě víš tolik? Ty umíš nepozorovaně číst mysl?“ Dioky se nejdřív zarazil, ale pak se usmál.

„Jelikož … je zrovna dneska den Zlomených iluzí, odhalí se pravá osobnost každé bytosti. Proto jsem také zrušil všechny koncerty, nechci aby lidé věděli, kdo jsem ve skutečnosti. Začali by mě nenávidět a pronásledovat jako štvanou zvěř. Nikdy by mi neodpustili, čeho jsem se dopustil. Já…“ Rynasia ho poprvé za tu chvíli viděla, jak neví co říct.

„Já … já jsem ve skutečnosti … Victorián. Nejen, že jsem opustil naši dimenzi, rodinu a svoji maličkou dcerku, ale začal jsem klamat nic netušící lidi. Tohle by mi neodpustili.“ Rynasia zůstala sedět jako opařená a nevěřícně koukala na svého idola.

„Victorián!“ žasla.

„Ale, jakto že nemáš špičaté uši a modré vlasy, které nejdou nijak přebarvit?“ vyhrkla zmateně.

„Zbožňuji vynález s názvem paruka. S ušima to bylo horší. Ale jedno malé kouzlo a problém byl pryč.“

„Ale – proč? Proč jste je všechny opustil?“ chtěla vědět. Zpěvák se začínal pohybovat v místech, kde váhal.

„Já … já jsem opravdu musel. Nedokáži zvládat svoji touhu. Byl jsem své ženě nevěrný. U Victoriánů se to krutě trestá. Proto jsem je opustil. Když žiji tady, mohu mít spousty žen. Ale celkem toho lituji.“ pronesl zpěvák do ticha. Rynasia byla překvapená, vždycky se učili, že tahle legenda … tenhle megaúžasný zpěvák o své minulosti nikdy s nikým nemluvil a že si nikdy nenašel partnerku, ale teď jí ho začalo být opravdu líto.

„Hmm, ale nechme tohle téma nerozluštěné. Bude to tak lepší, pro nás pro oba.“ pronesl po chvíli již svým obvyklým, klidným hlasem.

„Můžu si tedy přečíst tvoji mysl? Jestli chceš, skryj to tajné, ale ukaž mi svoji mysl, Ryno.“ vydechl téměř vášnivým hlasem, ze kterého šlo vyčíst jediné. Její neodolatelné kouzlo osobnosti silně zapůsobilo i na Victoriána. ,Tak to je teda úspěch.´ pomyslela si nadšeně.

„Fajn, můžeš si mě přečíst, ale skryji tvůj život. Myslím tím to, co nás učí ve škole.“ Dioky ji najednou vzal za ruce a vedl ji přes honosnou vilu. Dívka se nestačila divit. I když byl Dioky nejbohatší muž své doby, potrpěl si na různé maličkosti. Pravděpodobně to byly suvenýry z jeho cest a vzpomínky na minulost. ,Kam mě asi vede?´ ptala se sama sebe. Vypadalo to, že chodby jsou nekonečné. Když už se chtěla zeptat, kam vlastně jdou, Dioky se zastavil před jeho vlastní sochou v životní velikosti. Ta podoba byla neskutečná. Všechny rysy do jediného byly bezchybně propracovány. Rynasia zůstala v údivu stát a pozorovala sochu. Mezitím Dioky zatahal sochu za pravý ukazováček. Ryna nevěděla, jak se na to má tvářit, protože to vypadalo celkem komicky. Pak se ale ozvalo tiché cvaknutí, socha se posunula asi o jednu mirku dozadu a objevila se celkem široká tajná chodba.

„Jdi první“ pobídl ji zpěvák a postrčil ji směrem k černé díře.

„Ale …!“ začala protestovat Rynasia.

„Neboj, budu hned za tebou, prostě skoč, dopadneš na tvárnou mlhu… A teď – skoč!“ vykřikl zpěvák a strčil ji do temné díry. Chtěla začít křičet, ale tak strašně se lekla, že její hlas zůstal tam někde na chodbě. Za chvíli za sebou uslyšela podivné zvuky. Něco se k ní blížilo! ,To je asi Dioky´ uklidňovala se a měla pravdu. Během jediného okamžiku se stalo několik věcí. Něco, teda vlastně Dioky jí narazil do zad, obejmul ji kolem ramen a pevně ji k sobě přitiskl. Rynasia se ani neodvažovala dýchat, aby nezkazila tu úžasnou atmosféru. Šílenou rychlostí padali neznámo kam, byli u sebe tak blízko a všude byla tma. Úplně cítila, jak mu bije srdce a jak se mu zrychluje dech. U ní to bylo úplně stejné. A pak…pak se jí začal dotýkat. Jeho doteky a polibky byly tak procítěné a plné vášně. S Rynou jakoby začala lomcovat horečka. Topila se v milostné vášni a chtíči. Objala ho a pevně se k němu přitiskla.

„Nikdo nás nerozdělí.“ pomyslela si a opětovala zpěvákovi jeho polibky. A pak se všechno rozplynulo. Rynasia cítila, jak prudce narazili do něčeho měkkého a jak je to celé pohltilo. Všude okolo byla najednou smaragdová mlha, která zastínila vše ostatní. Stále se držela Diokyho, který si dopadu vůbec nevšímal a dál pokračoval v tom, co začal v temném tunelu. Mlha začala pomalu ustupovat a za ní se rýsovaly obrysy veliké tělocvičny. Leželi na obrovské matraci, která pokrývala celou podlahu té obrovské místnosti. Rynasia přestala vnímat okolí a celou svojí myslí se dotkla zpěvákovi duše. Projela jí nezdolná vlna vášně a utrpení zároveň. Jeho mysl byla velmi citlivá. Zatímco se ona jen tak letmo dotýkala zpěvákova vědomí, Dioky se jí nenasytně probíral vzpomínkami, které se týkaly především jejího intimního života. Na malou chvilku chtěla opět postavit bariéru, ale pak si to rozmyslela, snad i vlivem jeho mysli a sama začala probírat zpěvákovy vzpomínky. Dioky opravdu neuměl ovládat svoji touhu a ani teď se nechoval jinak. Rychle ale jemně a elegantně ji svlékl. Rynasia si uvědomila, že by se měla také zapojit, vždyť právě kvůli tomuhle se sem vydala. A protože tohle nebyla její první „akce“ měla v rukou dostatečný cvik, aby nepřerušila nádherný okamžik zdlouhavým vysvlékáním svého partnera. Cítila, jak se celá třese vzrušením, když ji Dioky začal hladit v rozkroku a líbat její prsa. Jeho polibky a doteky byly stále vášnivější a Rynasia se mu to snažila vrátit stejně horlivě…

Váleli se spolu po celé tělocvičně a milovali se opravdu hodně dlouho. Jako by Dioky nemohl nasytit svoji touhu. A jako Victorián měl opravdu výdrž. To se musí nechat. Ale Rynasia nepocházela ze stejné rasy jako on a už to prostě dál nešlo.

Konečně vyvrcholil a pak ji už jen líbal. Rynasia už ani nevěděla, zda je den či noc, protože v tělocvičně bylo stále příjemné šero. Nakonec Dioky přestal i s líbáním a samým vyčerpáním a spokojeností najednou usnul. Rynasia se k němu přitulila a přemýšlela o svých zážitcích. Naposledy políbila Diokyho do vlasů a posbírala si své oblečení. Pak z kabelky vytáhla svůj digiranis, napsala do něj „Sbohem lásko“ a promítla to jako hologram doprostřed tělocvičny. Už se chystala vrátit se v čase, když v tom se Dioky zprudka posadil a upřel na ni své nádherné oči.

„Ty už mě chceš opustit? To ti nestojím ani za trochu tvého … času?“ zeptal se jí vyčítavě.

„Já …“ Rynasia byla na rozpacích. ,Co mu mám říct? Že jsem se s ním přišla jen vyspat?´ ptala se sama sebe.

„Já … já opravdu chci…ale nepatřím sem. Samozřejmě že bych tady mohla zůstat, ale narušila bych tím správný tok času anebo smazala celou tuhle dimenzi. A to nemůžu.“ řekla mu sklesle se slzami v očích.

„Chápu. Ale … vrátíš se někdy?“ zeptal se jí s nadějí v hlase.

„Ano.“ vydechla „Určitě se sem vrátím. Stačí říct kdy.“

„Každý Den splnění.“ zašeptal Dioky. Pomalu se zvedl a zamířil k mladé dívce. Obejmul ji a políbil ji.

„Tak v Den splnění.“ zašeptala Rynasia a jemu se v očích podivně zablesklo. Roztáhla ruce a zvedla je nad hlavu. Potichu si přeříkávala datum a místo svého cíle… ale žádné bledě modré světlo se neobjevilo. Zato na zpěvákově tváři se objevil pobavený výraz.

„Nejde ti to, viď?“ doslova se jí posmíval.

„Ale … ale jak to?“ divila se a pomalu začínala propadat panice.

„Takhle se nebudu moct vrátit“ opakovala si polohlasně pořád dokola.

„Budeš muset zůstat se mnou.“ na chvíli se odmlčel.

„Jsi šťastná?“ usmíval se na ni zpěvák.

„Vysvětlím ti, proč tě opustily tvoje schopnosti. Jsem Victorián. To přece víš. Ale víš také, že vzájemná láska Victoriána a obyčejné bytosti může znamenat dočasnou nebo úplnou ztrátu schopností oné bytosti? Věděla jsi to?!“ Zpěvák se začal šílenecky smát. Rynasie z toho přeběhl mráz po zádech. ,Den Zlomených iluzí, odhalí se pravá osobnost každé bytosti.´ vzpomněla si na jeho slova. ,Jestli je tohle jeho pravá osobnost, tak jsem se zamilovala do falešné přetvářky!“ zděsila se. ,To není možné! Uvíznu tady!!“ Rynasia nevěděla, co má dělat. Zaraženě stála uprostřed tělocvičny a poslouchala zpěvákův smích. ,Byl tak krásný, tak dokonalý a teď tohle… jak se to jen mohlo stát? Co je špatně?´ přemýšlela zdrceně.

„Dioky … já tady nesmím zůstat. Ohrozilo by to stabilitu a harmonii světa. Dioky, prosím, vrať mě domů!“ prosila ho úpěnlivě a z očí se jí koulely obrovské slzy. Nedokázala by žít s pomyšlením, že kvůli ní byla smazána celá dimenze. Pokud by ji S-Strážci našli, smazali by ji z TICHA-u. Kompletně.

„Slibuji, že se za tebou budu vracet v každý Den splnění…“ začala.

„Dost!“ ozvalo se za ní.

„Pane učiteli?“ vykřikla překvapeně dívka.

„Co tu děláte?“

„Přišel jsem tě odvést domů. A ty … Dioky se k ní už nikdy nepřiblížíš – a ani ty k němu Rynasio. Zdaleka ještě nevíš vše o Victoriánech a to by se ti mohlo opět vymstít.“ řekl a vrhl zlostný pohled na zpěváka. Doslova jako by mu říkal ještě-jednou-ty-hajzle-a-přetáhnu-tě-smetákem. Potom popadl dívku kolem pasu a vykřikl zvláštní povel. Během chvilky se všechno rozplynulo. Rynasia čekala, že budou během chvilky zase zpět ve své době, ale tahle cesta trvala mnohem déle, než obvykle. Už už se chtěla učitele zeptat, co se děje, když v tom se vše kolem nich začalo znovu zaostřovat a objevili se v malém přecpaném pokoji, kde Rynasia nikdy nebyla.

„Tak … tady bydlím, omluv prosím ten nepořádek. Zatím se někde hezky posaď a poslechni si, co ti chci říct.“ řekl a konečně ji pustil ze svého pevného sevření. Rynasia se doslova zhroutila na zem a pak upřela svůj pohled na mladého učitele.

„Jak jsi jistě sama zjistila, tvůj idol, legendární Dioky je Victorián.“ vyplivl doslova s nechutí.

„Neptej se mě, odkud to vím a už vůbec se mě neptej, jak je možné, že jsem si pro tebe přišel a dokázal tě odvést z jeho střežené „tělocvičny“. To co jsi právě udělala, bylo velmi bezohledné. Doufám, že si to pro příště lépe promyslíš. I když myslím, že už nebudeš moci cestovat v čase…to se teprve uvidí. Pokud ti to opravdu nepůjde … bude to znamenat, že se do tebe, do pošetilé šestnáctileté dívky zamiloval jeden z „nejdokonalejších“ lidí, jakého dimenze pamatují. Byl by to úspěch, ale myslím, že s tím tvým osobním kouzlem to zas takový úspěch nebude. Všiml jsem si toho už dávno a abych pravdu řekl, mám s tím velké potíže.“ mírně pokrčil rameny a na tváři se mu začaly objevovat drobné náznaky červenání.

„Ano, je to tak jak si myslíš.“ pokračoval, když se na něj tázavě podívala.

„Svým neodolatelným osobním kouzlem jsi mi učarovala a já - tvůj učitel, jsem se do tebe zamiloval. Je to směšné. Učitel a žačka…“ učitel se začal podobat rajčeti a rozpačitě se na ni podíval.

„Vím že to zní hloupě, ale dveře mého světa ti budou kdykoliv otevřené. Ale teď … už bys měla jít domů. Blíží se další mlho-bouře a prý mnohem silnější. Jestli chceš, svezu tě. Na modré. Co ty na to?“ zeptal se a s nadějí v očích pohlédl na svoji žačku.

„No, pokud se budete ovládat, tak jo.“ usmála se Rynasia a učitel jí pomohl vstát. Cesta nakonec proběhla v tíživém mlčení. Rynasia si nikdy neuvědomila, že by se mohla takhle zmýlit v tolika věcech. I když její výlet neskončil zrovna nejšťastněji, byla nesmírně ráda, že mohla být s nejúžasnějším mužem dimenzí. A i když se jí ukázal i ve skutečné podobě, byla si jistá, že ho bude milovat ať se děje cokoliv. Vypadá to, že si užije spoustu zábavy i se svým učitelem. Každopádně bude zajímavé sledovat, jak se bude pokoušet ovládat…. ale stejně by nejraději byla s Diokym a za zničení celé dimenze by to asi i stálo. Rynasia přemýšlela celou cestu domů a doma se hned zamčela ve svém pokoji a vše si zaznamenala do digiranisu.

Tááák. Co k tomu napsat. Tohle dílko je starý … moment, počítám … tuším … eh <zmateně kouká na prsty a snaží se spočítat zdánlivě tak jednoduchou věc> No, prostě a jednoduše jsem ho psala buď v osmý nebo devátý třídě na zš. A musím říct, že když jsem ho teď opisovala do pc, ani jsem nemusela provádět nějaké přespřílišné úpravy aby se mi to tak nějak líbilo a bylo to z mého pohledu vhodné-pro-čtení.

Jsem si vědoma toho, že se tam vyskytují určité „obraty“ kterým by nikdo z této doby neměl plně rozumět. Jistě, nějaké souvislosti vám sice dojdou, ale skutečný význam a pravá podstata… je to mnohem složitější. Třeba rok N-Neptuna, mlho-bouře s vlky či modrá jako způsob dopravy.

Tento příběh se totiž odehrává ve stejném světě, ve stejné realitě, ze které pochází Esarina Borwei a vlastně i my, všichni ostatní. A tam fungují jiné zákony. A právě proto mi v hlavě pořád hlodá myšlenka, že bych založila novou rubriku a tam postupně vysvětlovala jisté … podrobnosti o jejich životě. Ale to je zatím jenom v plánu a čeká to na schválení <poťouchlý úsměv>.

Nicméně doufám, že se vám tahle mini slátaninka aspoň trochu líbila a berte prosím v úvahu i to, že jsem to psala jako naprosto nezkušená pisatelka =^_^=

Vaše Es

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář