Jdi na obsah Jdi na menu
 


Exkurze

6. 5. 2008

Exkurze 28.4. - 29.4. 2008

 

Den 1.

Ráno mě vzbudil brácha v šest – tak jak jsem si to „poručila“. Bůhví jak je to možný, ale malý holky už byly taky vzhůru. Tak jsem se převlíkla, dokonce jsem se i nasnídala (teda – pokud se jednomu jogurtu dá říkat snídaně), dobalila jsem si zbytek věcí a za pět sedm jsem vyrazila za Hančou. Došla jsem k jejímu baráku (potkala jsem jednu babu a ta mě zírala jak na ufona – hm, s tím spacákem a igelitkou z Kauflandu jsem musela vypadat fakt divně) a společně jsme došly ke škole. Bylo o čem kecat, páč jsme se týden neviděly a za týden se toho stane hodně, ne? Aspoň u některých, kdo nežijí stereotypem jako já ;-( . Došly jsme před školu a fakt že nás tam bylo hodně (ironie v praxi). Uvědomila jsem si, že jsem si doma zapomněla pantofle – sice bych si pro ně teoreticky mohla skočit do skříňky, ale sundala jsem si z klíčů „vše nepotřebné“, takže jsem klíček od skříňky jaksi neměla. Hm a taky jsem zapomněla na to, že si s sebou máme vzít nějakej párek na opékání. Chjo-o-o, skleróza.

Zhruba tak ve tři čtvrtě na osm přijel konečně autobus, naházeli jsme si dolů – zatím nepotřebný – věci a porvali se o místa. Seděli jsme skoro stejně, jako když jsme jeli na lyžák – ale před náma seděla Kika s Ivčou (!!!Ivana – ne Iva!!! je na to dost alergická) a za náma Míša s Martinou. Ehm…mě bylo od rána blbě a vlastně mám pořád ještě tu blbou náladu (ano, ještě se mě to pořád drží a nemám k tomu důvod), takže se mnou moc srandy nebylo. Holky sem tam blejskly nějakou tu fotku, ale jinak byl celkem klid. S Hančou jsme zase poslouchaly písničky z jejího mobilu, takže se o mě nepokoušely zvracící efekty jízdy autobusem.

Po nějaký době jsme stavěli u nějaký benzínky, prý jen na pět minut. Tak jsme se tam zdrželi minimálně půl hodiny. Holky si šly na záchod a pak jsme jen tak kecaly vedle autobusu na čerstvým vzdoušku. Hm…a jelikož jsem na sobě měla to oranžový triko (vím, že netušíte jaký….ale je takový – hodně letní – hodně krátký – a mě se děsně líbí)…tak holky začaly s tím (myslím že to byla Martina), že by chtěly mít taky takový „plochý“ bříško jako já. Hm. Kde na to přišly? A pak Martina řekla – myslím Eldě – něco v tom smyslu, že mě měla vidět v plavkách…Echm ;-x raději to nebudu rozepisovat, ju?

Nastoupili jsme znovu do autobusu a jeli jsme k cíli. Echm-ehm, nevím ‚kam‘ jsme to přijeli – prostě taková – myslím vesnička, fakt nevím, ale prostě jsme vystoupili z autobusu, na zádech bágly a vydali jsme se napříč Pálavou. Prý. Pro mě to byla jen úmorná cesta z kopce do kopce….z kopce do kopce….

Nejdřív jsme zamířili k Sirotčímu hradu. Připadala jsem si jako kamzík, když jsem se snažila vydrápat po těch uklouzanejch kamenech nahoru k tý zřícenině (mimochodem – moc hezký zřícenině). Bylo tam hrozně moc chroustů a vůbec. Všude samý kvítko – aspoň to mi trochu zvedalo náladu – samý kytičky, různý vůně – hm … během chvilky jsem cítila, jak mi z plic ubývá kyslík, ale to jsem nebrala na vědomí.

Nahoře byl opravdu krásnej výhled na okolí. Miluju vejšky, ale abych pravdu řekla, tak jsem měla docela i nahnáno. Nejen z tý představy, že jeden chybnej krok znamená pád a pravděpodobnou smrt, ale i z mých myšlenek. Nějaká střelená část mého já mi neustále vnucovala myšlenku, jaký by to asi bylo skočit. Jaký by to bylo cítit gravitaci a energii z letu? Musela jsem se fakt hodně ovládat, protože jsem chvílema i cítila, jak mě moje nohy vedou ke kraji s úmyslem odrazit se od okraje a ‚skočit‘!!! Mě vážně hrabe. Měla bych se to nějak naučit kontrolovat, začínám být nebezpečná sama sobě…

Pak jsme teda zase slezli dolů – a Simec prý ztratila mobil. A tak začalo hledání. Kluci šli hledat – nakonec byl mobil v autobuse. Njn, Simec, Simec.

Znovu jsme vyšli, tentokrát směr Dívčí hrad (nebo Děvín? nebo je to to samý?). Předtím jsme se ale rozdělili na dvě skupinky – jedna skupinka na zříceninu Sirotčího hradu nešla, tak na nás čekali někde u silnice. Když jsme byli zase komplet, vyrazili jsme. V dálce se rýsovalo cosi, co měla být ta zřícenina toho Dívčího hradu – a mě se z toho dělaly mžitky před očima.

Ne že by mi vadily nějaký ‚tůry‘ na víc kilásků, to ne, ale zase nejsem robot abych to zvládla bez zadejchání. Navíc všude kvetoucí kytky – a u nás ve Žďáře téměř nic – no, opravdu velkej rozdíl. Fakt. Uvědomila jsem si, jak moc mě příroda přitahuje. Kdybych mohla a měla jsem víc času, tak bych si dřepla ke každýmu kvítku a prohlížela bych si ho snad donekonečna. Takový malý zázraky. Barevný a roztomilý. Jemný a dokonalý….chich, jsem se nechala unést, pardon.

Drápali jsme se do nějakýho kopce – opravdu paráda. U nějakýho stromu (chich, a že jich tam bylo víc) – lépe řečeno – u jasanu (jasan poznám na sto honů – vždyť jsem z něj i spadla) jsme se opět rozdělili na dvě skupinky. Na ty, kdo chtějí jít po červené stezce a na ty, kdo chtějí jít po zelené (zelená je jednodušší). Já sice chtěla jít po červený, ale tak jsem se do toho zamotala, až jsem skončila se zelenýma. Ale jsem za to i ráda, páč nevím jak bych to s ostatníma zvládla. Přece jen už jsem si musela dejchnout Ecosalu aby se mi líp dýchalo.

Tak jsme se teda společně s p. uč. Šimůnkovou vydaly po zelený – a po počátečním šoku – hodně strmej kopeček – jsme šli víceméně rovně. Hanka mě pořád říkala, ať jdu pomaleji, páč jsem se jaksi dostala do čela tý naší grupy a šla jsem celkem i rychle. Tak jsem jí řekla, že už od soboty jsem prostě naštvaná a že to ze sebe potřebuju nějak dostat. Ale trochu jsem zpomalila. Bylo  to něco neskutečnýho. Šla jsem víceméně sama, jenom jsem za sebou – tak deset až dvacet metrů – slyšela holky, který kecaly a kecaly…no, že je to pořád baví. Okolo mě byly jenom stromy, kopce a nádherný výhled – na některých místech. Dokonce se mi podařilo zahlídnout nejednu ještěrku – brr a hafec brouků. Asi se vážně štítím hmyzu, ble-e. Došly jsme s Hančou na nějakou ‚louku‘ a tak jsme tam čekaly na zbytek grupy. Ještě nás čekal jeden ‚kopec‘ a na něm už měl být Děvín.

Přidala se k nám i část tý druhý skupiny – a tak jsme společně vyrazily nahoru na hrad. Oh, to bylo – hrozný! Nožičky dostaly hezky zabrat, to teda jo. Ale vydrápaly jsme se nahoru a mohly jsme se kochat tou nádherou. Tím výhledem. Tou historií. Já vím že to je divný, ale mě hrady a podobný věcičky docela fascinujou (stejně jako všechno ostatní, že?). Opět na mě útočily myšlenky typu skoč, bude to nádherný, ucítíš tu svobodu a nespoutanost a přitom mi tuhla krev v žilách, když jsem se koukla ‚přes okraj‘. Ugh. Měla bych si to v tý hlavě krapet srovnat.

Na zřícenině jsme strávili docela dost času. Nikomu se nechtělo znova někam chodit, svítilo sluníčko, foukal větříček *_* - a já se od Martina dozvěděla, že jsem ‚kamennej xicht‘. Prý bez urážky. Ale já se ani nedivím, že to řekl. On se mě celej den snažil ‚rozesmát‘. Kdykoliv se objevil v mý blízkosti, tak hned usměj se, nemrač se, vždyť to umíš … no, tomu se nešlo nesmát. Jenže – po pětivteřinovém úsměvu – abych mu udělala radost, se mi opět na obličeji objevila ta ‚maska‘. Jak se mám smát, když nemám důvod? Když jsem naštvaná, ani nevím proč, když mě nic nebaví…??? Proč bych se měla smát?!?!

Ehrm, po nějaký době jsme se teda vydali do Dolních Věstonic, kde jsme měli být ubytovaní. A šlo se z kopce. Myslím, že z toho bolí nohy víc, než když jsme se drápali nahoru. Šla jsem s Kikou, Ivčou a Mácou Poh. a byla sranda. I když – ne z mý strany. Ale je pravda, že v přítomnosti holek jsem trochu pookřála a sem tam jsem se i usmála, aniž by mě k tomu někdo nutil.

Jen co jsme vyšli z lesa, ocitli jsme se na nějakým poli nebo louce a kousek dál byli i dlouhatanánský řady vína. Opravdu úchvatný pohled.

Konečně! Konečně jsme došli do tý maličký vesničky – a na zbytek grupy jsme čekali u hřbitova. Ano. My jsme si opravdu posedali na patníky u hřbitova a čekali na ostatní. Pod rozkvetlýma kaštanama – takže plíce opět mlely z posledního (já vím, vím, asi trochu přeháním, ale mě to takhle prostě připadá). Sedy si musela zapálit cigaretu – no já fakt nechápu, jak může někdo kouřit. Je to hnusný. Já jsu ráda že vůbec ještě dejchám a ona tam začne vyfukovat takovýhle plyny…

Když už jsme konečně byli všichni – zavedly nás učitelky k tý zš na který jsme měli být ubytovaní. Ona je to zš, ale jedna část je předělaná na ubytovnu – ze tříd jsou pokoje atd.

Na pokoji nás bylo třináct!!! Ale chytli jsme to celkem dobře – ta naše ‚správňácká‘ část byla v jednom (myslím tím ty holky – který se víceméně chovají slušně – bez kouření a alkoholu – i když to jsem se asi sekla, ale prostě nejsou tak namyšlený, chápete?), druhá část byla v druhým pokoji, kluci byli zvlášť a učitelky taky. A řidič autobusu prý bude spát v autobuse – s klukama nechtěl. Chich.

Tak jsme si každá zabrala nějakou tu postel – a pak jsme všech těch třináct postelí srazily dohromady do takovýho céčka. A pak se šlo na průzkum. Kde jsou sprchy? Hele – záchod! Jhé-é, podívej, tady je automat – dáš si kafe? apod. Když se všichni nalokali kafíčka, došli na záchůdek (za chvilu začnu šišlat) tak se šlo ven. Jen tak. Prostě pro radost. Chtěly jsme objevit tu „hosodu“, kde se dalo koupit něco k snědku. Jo – a obchod měli v pondělí zavřenej – teda – otevřenej, ale jen dopoledne. Takže jsme zapluli do hospůdky, holky si objednaly hranolky, smažáky apod., ve velkým se kupovaly zmrzky… Sice už táhlo na večír, ale sluníčko pořád pražilo, takže jsem si sedla na sluníčko a slunila jsem se jako kotě.

Pak jsme se sbalily a vyrazily zpátky na pokoj, protože jsme s učitelkama měli jít ještě něco okouknout, když už tady jsme. Vrátily jsme se na pokoj a páč jsme měli ještě čas, tak se kecalo. Holky se natáhly na postele proti oknům a opalovaly si bříška atd., ty, který se neopalovaly, tak si „tancovaly“ na music z mobilu a my, pár holek co se nechtělo ani opalovat ani pařit za dne, jsme jen tak seděly a kecalo se.

Vyrazili jsme teda okouknout ten „kalendář“ – nevím jak to nazvat – prostě kus skály, kde měly být vidět typy hornin v průběhu věků … no, nic moc. Po cestě jsme viděli přejetou užovku – dost nechutnej pohled na to maso a kůži – a hýbající se ocas, grr. Ehm – u toho „kalendáře“ jsme se skupinově vyfotily, Hanka K. si vylezla na kopeček u tý skály a šlo se zase zpátky. U tý „skály“ byla i komárna – teda – nevím co tím vtipní obyvatelé Dolních Věstonic jako mysleli, ale všude bylo až moc komárů – taky se mi podařilo zjistit, jak je nepříjemné mít komára „přímo v podprsence“ – otřesnej zážitek, vážně. A nesmějte se mi!!!

Dorazili jsme zpátky na ubytovnu a zapadli jsme do pokoje. Nějak se u nás objevili i ti naši dva kluci, takže se zase kecalo. Ale holkám se podařilo nadhodit docela zvláštní téma. Holení. A jestli prý mají kluci rádi, když je holka oholená nebo ne. Ehm, raději jsem se do debaty nezapojovala… Ale člověk se doví hafo věcí, to teda jo… XD

Taky jsem si na tenhle výlet vzala nafukovací míč – takovej, co se bere k vodě – a házeli jsme si s ním. A Martinovi se podařilo vyhodit ho otevřeným oknem ven. Děkuji. Zůstal na stromě. Lenča volala na nějakýho klučinu – velmi vzdálenýho – aby nám ho prý podal, sundal nebo tak něco … no, šel pro něj Martin a vrátil se s nepořízenou, pak tam šly holky a jim se podařilo ho sundat. Paráda. Už jsem se s ním v duchu loučila a ronila slzy (chich ;-)).

Pak se zapálil oheň a ti co měli „co“ opíkat, tak se tam slezli…no, vlastně tam byli i ti, co nic neměli – ale já mezi nima nebyla, já jsem byla s Mácou na pokoji. Pak se na pokoji objevily další holky, takže zase bylo živo. Chtěly jsme si pustit televizi, ale jaksi byl vypnutej proud – jenom do „tý“ naší vyvolený zásuvky. Njn, holt smůla.

Holky chodily průběžně do sprchy … a začaly se grupovat na pokoji. Už bylo docela dost hodin … - myslím tím „večer“.

Už se mělo jít spát – ale jak nás bylo na pokoji třináct – a byli u nás i kluci, tak se to „dobrou noc“ pořád odkládalo a odkládalo, páč pořád někdo mluvil. Myslím že v jedenáct na nás přišla i třídní, že už je večer a že by jsme se měli ztišit. A jak nás tam bylo tolik, byl tam vydýchaný vzduch, ale okno jsme otevřít nemohli, protože jsme pořád svítili a za oknem jsme měli roj komárů. Nakonec se teda zhaslo a otevřelo se okno…

Nevím v kolik – ale něco před půlnocí – se u nás objevila Jana a Katka – a Katka hned Žofííí, oni nás chcou přestěhovat. Žofííí – oni nás chcou vyměnit, Žofííí, my se nedáme. Aby jste to dobře pochopili, někdy na začátku prváku mi Katka začala bůhví proč říkat Žofka – a mě to zůstalo. Chjo. Přezdívky mi neva, ale tohle je takový divný. Eště si budete myslet že se jmenuji Žofie nebo tak něco, ale to teda ne. No – prostě – Katka i Jana toho v sobě měly krapet víc, takže je holky ze svýho pokoje vyhodily – že prý chcou spát atd. a ony tam pořád něco dělaly…mno, byla docela sranda Katku poslouchat a sledovat, jak se chová. Jana mi div neusnula ve spacáku – já totiž měla postel hned u dveří – snad abych mohla rychle zdrhat… Nevím jak, ale po půlnoci se to začalo klidnit, Katka s Jančou odešly, Martin taky, Peťa pořád zůstával a kecaní tak trochu utichalo.

Nějak se mi podařilo usnout. Asi mě to vážně zmohlo. Nožičky bolavý, nedostatek kyslíku….a blbá nálada – to udělá svoje. Ale asi tak ve dvě ráno mě holky vzbudily. Chtěly vědět, jestli jsem vzhůru nebo ne – něco jsem na ně zavrčela a chtěla jsem dál spát. Ještě štěstí, že jsem se vzbudila, páč holky si z mýho batohu vytáhly lihovku a měly pravděpodobně počmárat ruce i mně. GRRR!!!! Vážně nesnáším, když se někdo hrabe v mých věcech…to je vrchol nevychovanosti!!! Pak se hrstka holek vydala do pokoje ke klukům s tím, že počmárají je. Odešly a asi po minutě se ozval hroznej výkřik. Martinův. On ještě nespal a prostě na ně zařval, holky se lekly, začly křičet a valily do pokoje. No teda. Pak se zklidnily a šly spát – my všichni už chtěli spát, ale Hanka se Símou pořád kecaly. Chjo-o-o.

 

Den 2.

Vzbudila jsem se kolem půl šestý. Vyhrabala jsem se ze spacáku a šla jsem na záchod. Ale Ivča a Máca už byly taky vzhůru, takže jsme šli grupově. Postupně se budily i ostatní … a v osm jsme šli na snídani. Každá jsme měla přidělený tři rohlíky a k tomu máslo, marmeládu a paštiku – takže co jsme nesnědli jsme si brali domů ;-x .

Na pokoji jsme daly do pořádku postele, věci jsme odnesli do autobusu a ještě jsme se rychle vydaly do obchodu nakoupit něco na mlsotu. Já jsem si tam koupila mentolový bonbony s tím, že se mi snad bude líp dýchat – páč jsem se opravdu nemohla vůbec nadechnout a měla jsem nakřáplej hlas – a DVD Království koček (taky mám v plánu o tom něco málo napsat – ale až se k tomu dokopu, ju?).

Nasedli jsme do autobusu a když už jsme byli ve vyhovujícím počtu, vyrazili jsme směr Brno. Hm. Všímala jsem si krajiny kolem a přemýšlela jsem – o všem a vlastně o ničem. O cestování, o přírodě, o minulosti Esariny Borwei, o emocích apod. ;-)).

V Brně jsme navštívili Technické muzeum. Já tam byla už podruhý – poprvý jsem tam byla někdy na zš s učitelkou dějepisu a docela se mi tam líbilo. Tentokrát už mě to moc nebavilo – za prvý už jsem to jednou viděla a za druhý jsem měla pořád tu blbou náladu. Doufám, že mě to brzo přejde – už mě nebaví být pořád navrčená jak starej dědek, ale nějak v sobě nenacházím sílu se smát a radovat. Něco mi chybí. Asi jistota nebo já nevím co. 

Po hodině bloumání po muzeu jsme se opět nacpali do autobusu a vyrazili jsme do Tišnova. Po cestě jsme koukali na řidiče – jeden se na mě (opravdu vím, že na mě) podíval a já se na něj chtěla aspoň usmát, jenže úsměv se nedostavil. Škoda, no.

V Tišnově jsme měli trochu náskok, takže jsme si zašly do Penny opět něco koupit a pak jsme měli domluvenou „přednášku“ v takový malý tiskárně. Taková malá místnůstka asi se třemi divnými stroji … plná vůně knih a … oleje… Hmn, ten pán – docela milej týpek s trochu větším pupkem, ale jinak – vážně milej – nám začal něco povídat. Mě osobně se to teda opravdu líbilo – vždyť já jsem do knih asi stejnej maniak jako on, takže mě to bavilo, ale po tý hodině neustálýho stání a přešlapování sem a tam mě docela rozbolely záda. Ale jinak – opravdu velmi zajímavý. Holky prostě neumí docenit krásu knih.

Opět jsme nasedli do autobusu – tentokrát s cílem Žďár nad Sázavou. Hanča hodně fotila, občas půjčila foťák i Símě, Martinovi nebo Petrovi, Kika se nechtěla nechat vyfotit … a Hanče se omylem podařilo vyfotit Ivče výstřih místo obličeje (ale je to opravdu velmi povedená – téměř umělecká fotka ;-x). Byla to docela i sranda, ale opět jsem raději dala přednost svým myšlenkám než společenské konverzaci.

Něco málo před třetí jsme dojeli do ZR – s Hančou a ještě několika děckama jsme vystoupily hned na nádraží – taky to mám od nádru domů necelých pět minut, tak proč si přidělávat cestu, ne? Zase na mě koukali jak na ufona – zničenej výraz ve tváři, na zádech batoh s rozbitým zipem (se mi nějak podařilo ho v autobuse totálně zdevastovat), v ruce igelitka z Kauflandu a přes rameno bleděmodrej spacák.

Aby to bylo zase „úplný“, tak dopíšu i zbytek dne. … Doma – jen co jsem přišla dom, jsem zapadla do vany – stejně jako po každým výletě a pak jsem si pustila telku a taky rádio. Večer jsem uspala nejmladší ségru a koukla jsem na to Království koček. Dokonce se mi podařilo opravit si ten zip a nachystat se do školy…

 

Jinak … celkově se mi tenhle výlet líbil, člověk se může podívat někam, kde ještě nebyl, trochu si protáhne tělo a zase se dozví něco novýho o spolužácích. Paráda.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář