Jdi na obsah Jdi na menu
 


Podoba romantické literatury

20. 11. 2008

Podoba romantické literatury

Romantismus navázal, ať už přímo nebo nepřímo, na některé podněty filozofů, jako byly Herderův humanismus a jeho obdiv pro lidovou poezii, Rousseauova myšlenka návratu k přírodě a jeho citovost nebo Hegelův názor o vševládném světovém duchu. Z vědních oborů přispěla k literární teorii romantismu nejvíc historie, která se v té době začala dívat příznivěji na středověk, a do té doby pokládaný za temné období, a umožňovala pochopení jeho uměleckých hodnot. Obdiv romantismu pro minulost, zejména pro středověk, vyplýval z porozumění pro dávné události, které si romantičtí spisovatelé mohli ve své fantazii domýšlet, ale vedle toho byla minulost i útěkem před tísnivou současností. Středověk, gotika a rytířství představovaly romantikům dějinnou epochu blízkou jejich představám o rušném a volném životě. Středověk je lákal i svou hlubokou protikladností náboženského zanícení a poživačnosti. Záliba v minulosti nebyla vždy jen únikem, často znamenala posilu revolučních myšlenek, zvláště tehdy, když básník nemohl vyslovit své myšlenky v látce ze současnosti. Proti období klasicismu se zcela zásadně změnil postoj básníka ke státu a k národu. Zatímco představitelé klasicismu a osvícenství podporovali stát a silnou ústřední vládu, položili romantičtí autoři důraz na národnost. Osvícenství spatřovalo v dokonale organizovaném státu uskutečnění rozumného pořádku, romantikové naproti tomu zdůrazňovali jednotu národa v přítomnosti i v minulosti, jeho spojení s tradicí a s jazykem. U národů usilujících o národní svébytnost nastolil romantismus otázku národní svobody jako nejvyšší hodnoty, jíž se uskutečňuje myšlenka světového pokroku. Charakteristickým znakem romantismu jako zvláštní umělecké metody je to, že spisovatel nenapodobuje klasické vzory, nýbrž tvoří nové estetické hodnoty. Ideálem přestává být vyrovnanost a harmonická souměrnost, místo nich nastupuje zvláštnost a biraznost. Proti požadavku klasické teorie, aby spisovatel zobrazoval svět v harmonickém souladu, postavili romantičtí estetikové požadavek harmonie kontrastů. Proto například Hugo propaguje a také ve své tvorbě zobrazuje protiklad krásy a ošklivosti, ba dokonce prohlašuje, že ošklivost je krása. Dějovým konfliktům v dílech romantických spisovatelů odpovídají kontrastní principy vznešeného a komického, protiklad mezi vztahy morálními a společenskými. Ďábelská zločinnost musí mít opak v andělské čistotě, zlo v dobrotě srdce. Nenajdeme tu střední polohy, jsou jen nesmiřitelné protiklady. Spisovatel uplatňuje v romantickém umění osobní přístup ke skutečnosti.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář