Jdi na obsah Jdi na menu
 


Úkol přes prázdniny. Vtip? Ne! Krutá realita!!!

14. 1. 2008

Konečně jsem mohla mít jeden (skoro celej) den jenom pro sebe a víte jak to dopadlo?????? Celej den jsem si namáhala hlavinku …. až mě z toho začaly bolet ramena. Nechápete? Ne? Nevadí. Vysvětlím.

Naše milá paní učitelka na hospodářský zeměpis si usmyslela zpříjemnit nám život (až do začátku května) zpracováváním krajů naší milované republiky.¨Bůh ví, co si vymyslí příště. Jako první jsme měli zpracovat Vysočinu. Proč? Protože to je náš rodný kraj a prý ho známe nejlíp. Nevím, kde na to přišla, ale něco pravdy na tom možná bude. Takže nám každému rozdala (lépe řečeno jsme si sami rozebrali – rychlostí kulometů) zadání – krásnou, hojně popsanou A4 s nadpisem Česká republika – kraje. Na té osudné A4 je devatenáct bodů (některé jsou pro zpříjemnění dlouhých zimních večerů ještě rozepsané … počítala jsem to … takže celkem toho je kolem 60). A na každý kraj máme přibližně tak týden na zpracování. Jistě, občas – kvůli různým volnům, lyžáku atd… i víc, ale stejně. Tak teda – první máme tu Vysočinu – přes Vánoční prázdniny a odevzdáváme ji 7.1.2008. Ugh. A to doma nemám internet, takže jsem si v půlce prázdnin (ano, tak brzo) zalítla do knihovny a velmi dlouho, nebudu vám říkat jak dlouho, jsem se brouzdala internetem a stáhla jsem si kolem 90 stránek s informacemi. Říkám si: „bezva, to mi bude stačit“ a dál si s tím hlavu nedělám a brouzdám si po netu tam, kde chci já. Hned druhý den po mé misi na netu – jsem měla být sama doma. Ano, i to se občas stane. Rodiče museli odjet a dětičky (rozuměj – moji mladší sourozenci) skončili u babičky. Paráda! Lítala jsem vzduchem jak balónek štěstí, než mi došlo, proč nejsu u babičky taky. Jsem doma sama proto, abych měla dostatek klidu na ten pitomej úkol! Jakmile mi toto došlo, ozvala se rána a já se válela na zemi, neschopná jediného pohybu. Pryč byl ten opojný pocit svobody. Pryč bylo moje převtělení balónku štěstí. Grr. Vrčela jsem jak hladovej vlkodlak a šourala jsem se k počítači. Vrazila jsem do jeho útrob disketu s tím, co jsem si na ní nasyslila a začala jsem koumat. Nejdřív jsem si opsala tu A4 – zadání. Učitelka to tak chtěla. Dobrá. Během necelých deseti minut jsem to měla opsaný (to bude tím, že mě psaní deseti prsty baví…a máme to taky jako předmět ve škole). Otevřela jsem word s názvem 1111.doc – ano, takhle jsem si pojmenovala nasyslené informace o Vysočině – a vyvalila jsem oči. Zírala jsem na změť žvástů a začínala jsem vidět rudě. Otevřela jsem okno a pokusila jsem se zhluboka dýchat. A proč jsem viděla rudě? Protože se mi zdálo nemožné, stihnout zpracovat  185 388 znaků dřív, než se dětičky vrátí. A to mělo být v 16:00. (přišli v 16:05 a David si zapomněl klíče, tím mě vyrušili a já zapomněla – dočista jsem zapomněla, co jsem psala). No…hledala jsem v tý změti rozlohu Vysočiny a našla jsem tři různá čísla. Tak jsem vybrala to největší a pokračovala jsem dál. Našla jsem si ještě nejvyšší a nejnižší bod, krajské město (a něco o něm) a pak jsem to vzdala. Vypnula jsem počítač s tím úmyslem, že se k němu už nepřiblížím – nejmíň do konce života (abych ho nerozflákala) a učitelce budu tvrdit, že jsem o Vánocích při rozbalování dárků utrpěla šok a tak ztratila paměť a že tak jsem o tom úkolu nevěděla… Chtěla jsem si pustit televizi a strávit zbytek života (nebo aspoň dne) před její obrazovkou, ale musela jsem si nutně odskočit …ano na záchod. Jenže jsem se zahlídla v zrcadle a zhrozila jsem se. Pak jsem si vzpomněla, že jsem si včera chtěla umýt vlasy, ale nestihla jsem to. Takže místo vysedávání před televizní obrazovkou jsem vysedávala snad půl hodiny ve vaně a drhla jsem si vlasy. Když jsem skončila s tou osvěžující koupelí, měla jsem hlavu krásně čistou a dutou (ale v uších jsem stejně měla voduJ). Místo televize jsem zapnula počítač a než mi to došlo, bylo už pozdě. Pozor! Nejsem ten typ lidí, co všechno vypínají a zapínají, až se z toho kouří. Takže jsem nechala počítač zapnutej a pokračovala jsem v tom domácím úkolu. Asi po třech hodinách jsem toho začínala mít zase plný zuby, tak jsem si dala pohov (na pět minut) a pokračovala jsem dál. Začínala se mě zmocňovat panika. Bylo už kolem druhé hodiny a já měla sotva půlku. Jistě, z jednoho dokumentu jsem si do druhého stahovala větičky, pravděpodobně důležitý (který na sebe bohužel vůbec nenavazovaly), takže to mohlo vypadat, že už mám skoro všechno hotový, ale byl to klam. Když už jsem z nasysleného wordu 1111 nedokázala víc vyždímat, začala jsem skládat smysluplné věty (v mezích) z toho, co jsem si prve nakopírovala. Ve čtvrt na čtyři jsem málem hlavou rozmlátila monitor, protože jsem nikde nemohla najít několik věcí. Asi po desáté ráně jsem si uvědomila, že jsem si od mladšího bratra vyžádala atlas České republiky. Zasmála jsem se jak šílenec a vrhla jsem se na ten spásnej předmět. Chudák. Listovala jsem tak horečně, že se divím, že tam ty stránky zůstaly. Čas ubíhal a já postupně nacházela chybějící informace. Bohužel…štěstí při mně nikdy moc nestálo, ani s atlasem se mi nepodařilo najít komplet všechno. … Hned na začátku jsem psala, že jsem si namáhala hlavinku až mě z toho začaly bolet ramena. Vysvětluji. Je to tím, že já jsem kupodivu velmi hyperaktivní tvor – podle spolužaček, které měly tu možnost, ucítit tu moji hyperaktivitu na vlastní kůži – a z toho tudíž plyne, že nedokážu sedět klidně dlouho na jednom místě. A ještě ke všemu s rukou na myši. Bohužel mi tak nějak zatuhlo rameno…a to druhý se vždycky strašně opičí…takže místo jednoho ‚bebí‘ jsem měla hned dvě. Uch. Ve třičtvrtě na čtyři jsem to totálně vzdala a začala jsem psát tohle. Pak se teda vrátili dětičky a já jsem psala a psala, co nejrychleji jsem mohla (začínaly mě bolet prsty a z klávesnice se skoro kouřilo), protože můj milovaný bratříček se po mě sápal v naději, že se dostane k počítači. Byla jsem nervózní, nervy jsem měla kdesi daleko a ne v dobrým stavu, tak jsem mu řekla, že ho k tomuto vynálezu pustím o půl pátý. Čas letí a letí, teď je skoro pět a stále jsem u počítače. Vážně by mě zajímalo, kdy bratr dostane absťák (vypadá to tak, že každou chvíli…zdá se, že bez PC nemůže žítJ). Uh, teď se vrátili naši, takže asi budu končit – a pustím sem bráchu. Ne, nepustím ho sem, jsem napružená (naštvaná) ani nevím proč…zase mě chytla blbá nálada. Nejenže jsem promarnila celej den, ale ani ten úkol není ještě komplet. Původně jsem si totiž plánovala, že budu celej den psát ty svoje fantasy, abych konečně dopsala rozepsaný kapitoly a tak…a ono… ono to dopadne takhle. No nic. Asi vážně udělám dobrý skutek a nechám bratra sednout k počítači.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Danika, 14. 1. 2008 18:32)

Z toho si nic nedělej. Já se zase celé Vánoční prázdniny patlala s úkolem na literaturu. Měli jsme udělat osnovu nebo koncept celé antické literatury. Patlala sem sse s tím bůhví jak dlouho a vznikla z toho 2-!!!!!!!!!!! (a to sem si ověřovala informace u kamarádek atd...). Kámošce to dokonce dělala její maminka, která učí u nás na Kladně+ na gymplu a taky dostala 2-!!!!!!!!!!! Ta učitelka je hrozná mumie!!!!

ahoj tak to tě fakt lituju

(Riku, 14. 1. 2008 16:21)

týbrdo to je hodně dlouhej článek Xd......myslím že zadávání úkolů přes prázky je fakt nespravedlivý...prázky jsou nato,aby si člověk odpočl a né aby jsme si lámali s něčím hlavu...tu učitelku bych si fakt přetáhla přes koleno....a na holou XD