Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zámky a klíče

14. 1. 2009

Vývoj zámků

Klíče zapomínáme už čtyři tisíce let. Trpělivé hlídače a hladové krokodýly nahradily přesné kovové mechanismy. K jejich rozvoji přispěli také vynalézaví kasaři, kteří nutí zámečníky ke stále důmyslnějším patentům. Již od pravěky bula snaha zajistit si pohodlnější přežití spojené s ochranou osobního či společného majetku. Pravděpodobně dávno předtím, než Desatero ustanovilo krádež jako zločin, lidé moc dobře věděli, co to znamená zmocnit se neoprávněné cizí věci. Nejobvyklejší obranou před zcizením osobního vlastnictví tehdy určitě bylo schovávání věcí na neznámé místo nebo její neustálé hlídání, což se odráží v pověstech o osamělých strážcích pokladu. K oblíbeným, i když náročným metodám patřila také dravá zvířata. V Indii třeba používali pro hlídání pokladů bazény s krokodýly, ti už se postarali o rychlý konec nezvaných hostů. Zvaní hosté pak věděli, jaké omamné látky mají dravcům namíchat, aby byla cesta dočasně volná. Ale pro běžné použití lidé potřebovali něco dostupného. Mechanický prostředek k ochraně majetku byl proto vítaným vynálezem. Asi nejstarším předchůdcem současných zámků jsou egyptské dřevěné závory. Byly vybaveny velice chytrým mechanismem západek, které byly vlivem gravitace ve své spodní, klidové poloze, čímž bránili otevření dveří. Pouze majitel vlastnící patřičný klíč mohl dveře otevřít. Přiložil dřevěnou tyč s kolíky, z nichž každý přesně pasoval do příslušné dírky, a posunul západky vzhůru na jednu rovinu. A bylo otevřeno. Varianty tohoto zámku známe z celého světa a z mnoha různých dob, pravděpodobně tedy jde o jeden z těch vynálezů, které se nezávisle zrodily na více místech, například v Americe, Číně, Izraeli nebo Persii. V případě dřevěných, později také kovových zámků, šlo pochopitelně o zařízení určené především vyšším vrstvám. Méně zámožní lidé alespoň blokovali svůj vchod závorami. Staří Řekové při odchodu z domu uvazovali své dveře složitými uzly. Tak složitými, že jen samotný autor nebo autorka uzlu jej dokázali rozvázat. Slabina tohoto systému je jasná. Jak víme z pompejských vykopávek, Římané už znali profesi zámečníka. Kovové zámky, nepodobné těm z českého venkova předminulého století, se nacházely na vnitřní straně dveří a obsluhovali se klíčem zvenku.

Protože Římané a Římanky se odívali do tóg bez kapes, neměli, kam by si klíče dali. Na řadu tak přicházela různá řešení a z klíčů se staly ozdoby i šperky. Po pádu Říma nastalo období středověku, které nemá nejlepší pověst, zejména co se rozvoje vynálezů týká. Zámky ale zaznamenaly neobvyklý rozvoj. Vylepšovala se jejich technická přesnost a zámky se šířily po celé Evropě i Orientu. Mít dobře zamčený hrad bylo považováno za ctnost a šlechtici se navzájem chlubili složitými a ozdobnými zámky na svých truhlách. Rovněž kláštery jako středověká centra vzdělanosti a zároveň místa pečlivě řemeslné práce ukrývaly mnohé poklady z rukou zručných zámečníků. Takových mistrů přibývalo a stejně jako další řemeslníci  měli svůj vlastní cech. To však vedlo k omezení kreativity v tomto slibně se rozvíjejícím oboru. Ustálily se standardy a zámečníci se často soustředili více na stránku estetickou než na bezpečnostní. Právě jisté ustrnutí v zámečnickém světě umožnilo rozvoj zručných otvíračů zámků, kteří k jejich otevření nepotřebovali žádné klíče. Šperhákem se dokázali dostat do takřka jakékoli zamčené truhlice. Aby jim to zámečníci alespoň trochu ztížili, vybavovali schrány a důležité dveře spoustou falešných klíčových dírek, což útočníka zpomalilo či rovnou odradilo. Vývoj zámků pořádně pokročil až v osmnáctém století. Jistý zámečník se stal slavným pro své umění otevřít zámek stovky metrů pod mořskou hladinou. Je mnoho typů zámků, některé z nich navždy zmizely v propadlišti dějin, jiné používáme dodnes. Mezi nejoblíbenější patří určitě tzv. cylindrický zámek. Vynalezl jej Američan, jeho vynález je ovšem v principu více než podobný nejstarším zámkům, které už známe z Egypta, Izraele nebo Persie. Klíč po vložení do zámku nadzdvihne odpružené kolíčky, a to právě o tolik, aby se jejich modrá část ocitla mimo otočný válec, zatímco jejich červená část zůstala v něm. Tak je možno klíčem otočit a odsunout západku. Jednoduchý, ovšem velice účinný princip. Nicméně zloději si brzy našli postupy, jak se s takovým zámkem vypořádat, a tak musí být zámečníci stále ve střehu, stále musejí přicházet s novými typy zámků, které alespoň na určitou dobu zajistí lidem pocit bezpečí. Souboj těch, kteří vytvářejí dokonalé zámky, a těch, kteří dokazují, že žádný zámek nemůže trvale odolávat lidské vynalézavosti, pokračuje také v našem století, kdy se na scéně objevila biometrická čidla. Stejně jako Římanům, i nám leckdy stačí prst na otevření dveří a ani na něm nemusíme mít prsten s klíčem – postačí jedinečný otisk bříška prstu, někdy celé dlaně. Budoucnost určitě přinese nové druhy zámků a jejich kombinací. Ty nejpoužívanější jsou však staré tisíce let a – soudě podle archeologických nálezů – i tehdy k nim lidé občas ztráceli klíče. V budoucnu, v době čteček prstů a očních rohovek, by ovšem taková ztráta mohla být bolestivější.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář